Archiv podle štítků: Protagonisté stylu

Lady Diana – prototyp moderní business ženy

Lady Diana, bývalá manželka britského prince Charlese, byla ve své době jednou z nejfotografovanějších žen na světě. Nestává se často, aby členkou britské královské rodiny byla pohledná mladá žena, se zájmem o módu a s pohnutým osudem.

Lady Diana, princezna z Walesu, se narodila 1.7.1961 v aristokratické rodině jako Diana Frances Spencerová. V roce 1969 se její rodiče rozvedli a jejich rozvod Dianu těžce zasáhnul. Byla svěřena do péče otce, který se v roce 1975 stal osmým hrabětem Spencerem. Studovala v Anglii a ve Švýcarsku a její studijní výsledky nebyly nijak oslnivé.

Od mládí se znala s britskou královskou rodinou. Diana a princ Charles spolu začali chodit v roce 1980 a v červenci 1981 se vzali v katedrále sv. Pavla v Londýně. V roce 1982 se jim narodil první syn William a v roce 1984 princ Henry. Její vztah s princem Charlesem začal v druhé polovině 80. let dostávat významné trhliny a v roce 1996 byl po dlouhých jednání rozveden.

30.8.1997 měla princezna Diana v Paříži autonehodu, při které zahynula se svým přítelem Dodim Al-Fayedem. Pohřeb se konal 6.9.1997 ve Westminsterském opatství a zúčastnilo se ho celkem okolo 3 milionů truchlících a jednalo se o opravdovou přehlídku celebrit.

Její styl oblékání je dodnes klasickým příkladem toho, jak by měla vypadat moderní business žena. V mládí byl ovlivněn romantickými modely, ale jak lady Diana stárla a získávala sebedůvěru se vyvíjel směrem k modernímu a klasickému oblečení. Tak, jak získávala sebedůvěru, stával se její styl usedlejší a přitom stále moderní. Často nosila klobouky jako doplněk svého šatníku a sukně ke kolenům. Nebála se barev a mnohé její oblečení je překvapivě barevné a zároveň klasické.

Dodnes zůstává její styl oblékání prototypem moderní business ženy a je často kopírovaný.

 

Oldřich Nový – český elegantní světák

Oldřich Nový

Oldřich Nový (1899 – 1983) byl významný český herec, režisér, zpěvák , dramaturg a divadelní ředitel. Do povědomí národa se zapsal jako světácký elegán, vždy upravený, vždy stylově oblečený, vždy zdvořilý a vždy galantní k ženám. Hrál v téměř 50-ti filmech, obvykle po boku nejslavnějších českých hereček a mezi jeho nejslavnější filmy patří Kristian (s Adinou Mandlovou a Natašou Gollovou)), Dívka v modrém (s Lídou Baarovou) a Eva tropí hlouposti (Nataša Gollová).

Oldřich Nový se narodil v Praze v rodině pražského hasiče v roce 1899. Otec ho často brával sebou, když prováděl protipožární kontroly v nově vznikajících biografech a vliv jeho strýce Miloše Nového, herce Národního divadla, ovlivnily životní směřování Oldřicha Nového již v mládí. Vyučil se sazečem, ale již na konci první světové války získal první placené angažmá v pražském podniku U labutě, kde v té době vystupovala česká kabaretní špička (Ferenc Futurista, Vlasta Burian). V roce 1918 získal angažmá v divadle v Ostravě, kde hrál a zpíval a asi velmi dobře protože již v polovině následujícího roku dostal nabídku z brněnského Národního divadla. V Brně se stal vedoucí hereckou osobností operety, často hrál a zpíval a od roku 1923 i režíroval (režíroval více než 150 zpěvoher) až do roku 1934, kdy se stal ředitelem Nového divadla v Praze. V Praze konečně vyzkoušel žánr hudební komedie, kdy píseň byla pokračováním mluveného dialogu. V Praze se v roce 1937 oženil s fotografkou Alicí Wienerovou, se kterou společně vychovávali dceru Janu (byla dcerou Oldřich Nového ale ne Alice a Oldřich Nový nikdy neprozradil totožnost její matky). Jeho žena o něj svědomitě pečovala, její zásluhou byl vždy nažehlený elegán.

Oldřich Nový a Adina Mandlová ve filmu Kristian

Za protektorátu vytvořil Oldřich Nový své nejznámější a nejpůsobivější filmové role. Filmy Kristian (1939), Dívka v modrém (1939), Eva tropí hlouposti (1939), Přítelkyně pana ministra (1940), Baron Prášil (1940), Hotel Modrá hvězda (1941) nebo Valentin Dobrotivý (1942) patří do zlatého fondu české kinematografie. V těchto filmech ztvárnil Oldřich Nový roli elegantního, zdvořilého světáka, který s osobitým šarmem láme ženská srdce – role, která je pro něj typická. V roce 1944 byl on i jeho žena posláni do koncentračního tábora (důvodem byl židovský původ manželky a Nového odmítnutí se s ní dát rozvést).

Oldřich Nový, Vlastimil Brodský, Jiří Sovák a Jan Líbíček ve Světácích

V poválečném období již pro herce typu Oldřicha Nového nebylo příliš rolí; nehodil se příliš pro postavy pracujících úderníků. Nicméně i po válce vzniklo několik filmů (či televizních inscenací), ve kterých Oldřich Nový vynikl – Pytlákova chovanka (1949), Fantom Morrisvillu (1966), Světáci (1969) či seriál Taková normální rodinka (1971). Od začátku sedmdesátých let 20. století již Oldřich Nový vystupoval zcela minimálně a v posledních letech svého života už téměř nevycházel ze svého bytu. Zemřel 15.3.1983.

Oldřich Nový byl představitelem opravdového gentlemana v českém prostředí. V soukromí i ve svých filmových rolích vystupoval vždy dobře a elegantně oblečený, dokonale upravený. Obvykle nosil oblek s kravatou (většinou uvázanou polovičním windsorským uzlem) nebo motýlkem a měl v oblibě ozdobné kapesníčky – v jednoduché bílé barvě a s citem složené. I v době socialisticky realistického umění na svůj vzhled dbal a i v modrém pracovním plášti vypadá jinak, než ostatní. Ačkoli na plátně vystupoval jako neodolatelný svůdce, v soukromí zůstával celý život věrný své ženě a své soukromí si ostražitě chránil.

Oldřich Nový a Eliška Pleyová

Oldřich Nový a Lída Baarová

Oldřich Nový

Edward VII – dědeček současného pánského stylu

Edward VII

Anglický král Edward VII (dědeček dalšího z protagonistů stylu, vévody z Windsoru), který vládl v prvním desetiletí 20. století, byl prototypem moderního konstitučního monarchy. Během dlouhého období, kdy čekal na trůn se stal něčím, co bychom dnes nazvali celebritou nebo VIP; postavou, která byla podrobně sledována médii ,probíralo se, co řekl, s kým se setkal, kam cestoval a s kým i co měl na sobě oblečené. Jeho příslušnost k anglické královské rodině v době, kdy britské impérium bylo na vrcholu své slávy i fakt, že mu pozornost, kterou vzbuzoval nevadila z něj dělal vděčný objekt novinářů i veřejnosti. Od mládí měl zájem o pánské oblékání (zlí jazykové tvrdili, že to byl jeho jediný opravdový zájem) a dlouhá doba, kdy čekal na trůn a nemohl se věnovat vladařským povinnostem tento zájem rozhodně neutlumila. Z dnešního pohledu ho lze považovat za jakéhosi otce (nebo spíš dědečka) moderního pánského oblečení.

Edward VII

Edward VII se narodil v roce 1841 jako prvorozený syn, korunní princ, královny Victorie a prince Alberta a byl pokřtěn jmény Albert Edward. Již od útlého mládí byl vychováván jako budoucí král britského impéria. Studoval v Římě, na Edinburghské univerzitě a na Oxfordu a už v teenagerovském věku se mimořádně zajímal o to, co nosí za oblečení, za což ho kritizovali oba jeho rodiče. V roce 1861, když mu bylo 20 let, zemřel jeho otec, princ Albert. Jeho matka královna Victorie se po smrti manžela v podstatě stáhla z veřejného života a na veřejnosti se ukazovala minimálně a její  reprezentační a ceremoniální povinnosti zcela převzal mladý princ. Ačkoliv na veřejnosti zastupoval britskou korunu, k jakýmkoli výkonným pravomocem ho jeho matka až do své smrti nepustila, což se stalo zdrojem značného napětí mezi princem a královnou. Až do roku 1901, kdy královna zemřela, tedy po dobu 40-ti let měl princ na starosti pouze zastupování monarchie na veřejnosti. Princ byl k těmto povinnostem mimořádně disponovaný, byl příjemným a milým společníkem s širokým rozhledem, rád cestoval, nevadila mu publicita a užíval si života plnými doušky.

Edward VII s manželkou Alexandrou Dánskou

V roce 1863 se oženil s dánskou princeznou Alexandrou (jejich syn se po smrti Edwarda VII stal králem Jiřím V.) a toto manželství bylo víceméně šťastné a vydrželo až do Edwardovi smrti. O propletenosti královských rodů na přelomu 19. a 20. století svědčí i to, že Edward byl strýcem posledního ruského cara Mikuláše II i německého císaře Viléma i (shodou okolností také posledního německého císaře). Návštěvy královských dvorů v Německu, Rusku, Dánsku patřily k poměrně častým aktivitám prince.

Edward VII (v pravo) na lovu

Vzhledem k tomu, že anglickou monarchii reprezentoval na veřejnosti, ale od jakéhokoli vlivu na reálnou politiku byl odstaven, si princ vytvořil vlastní životní postoj, který bychom dnes s trochou nadsázky nazvali playboy. Rád se zúčastňoval lovů, hrál karty, soukromě i pracovně procestoval prakticky celý svět, setkával se s osobnostmi (králi, císaři, prezidenty, umělci) po celém světě a měl několik milostných avantýr. Z českého pohledu je zajímavé, že si mimořádně oblíbil Mariánské Lázně, kam pravidelně jezdil. Jeho přirozený zájem o to, v čem chodí oblékaný, byl posílen tím, že měl čas se této zálibě věnovat i dostatečné finanční prostředky – ve své době patřil k nejlépe oblékaným mužům světa.

V roce 1901, po smrti královny Victorie se stal králem Edwardem VII a během jeho desetiletého panování se ukázal jako překvapivě rozumný, vyzrálý monarcha. Zemřel v květnu roku 1910.

Edward VII oblečen opravdu moderně

Edwarda VII je možné považovat za dědečka současného moderního pánského saka. Saka, která pro něj šil Henry Poole ze Savile Row, jsou jednodušší, uvolněnější a pohodlnější než v té době obvyklé modely a již se svým střihem velmi blíží dnešním sakům. Jeho záliba v lovectví se projevila tím že si oblíbil tvíd a vlněné látky s kostičkovým vzorem – a i to prosadil do moderního pánského šatníku. Ze stejného zdroje pochází i obohacení pánského oblečení o barvy, a to nejen v hnědých či zelených odstínech. Z jedné návštěvy německých lázní v Bad Homburgu si přivezl klobouk, který má dnes označení Homburg (více se o tomto klobouku dočtete na našem blogu) a patří k současným nejformálnějším kloboukům. Zvyk nechávat nejspodnější knoflík na vestě rozepnutý je také dědictvím Edwarda VII.

Edward VII měl na moderní pánské oblečení výrazný a určující vliv. Stál na počátku jeho zcivilnění, zpohodlnění a i když velmi dbal na formální stránku oblečení, jeho vliv na současný casual styl je nesmazatelný.

Edward VII s kloboukem Homburg

Edward VII přidal do pánského oblečení i barvy

 

 

 

 

 

 

 

 

Edward VII

Steve McQueen – ikona civilního, sportovně laděného stylu

Steve McQueen byl snad největší hollywoodskou mužskou hvězdou 70. a 80. let 20. století. Byl typickým představitelem tvrdých, nesmlouvavých a čestných mužských rolí a ve své době byl nejlépe placeným filmovým hercem. Steve McQueen byl ale současně významným průkopníkem nového stylu v pánském oblékání – stylu, který vytvářel sportovní, pohodlný a velmi uvolněný image.

Steve McQueen se narodil v roce 1930 v Indianopolis. Až do svých 12-ti let vyrůstal na farmě svého strýce v Missouri a pak se přestěhoval se svou matkou do Los Angeles, kde se stal členem pouličního gangu a  proto ho ve 14 matka poslala do polepšovny. V roce 1947 vstoupil do námořní pěchoty USA, kde strávil 3 roky. V roce 1952 začal v New Yorku studovat herectví a příležitostně hrál na divadle i v menších rolích ve filmu.

Jeho zářivá filmová kariéra začala roku 1960, kdy ztvárnil roli Vina ve slavném westernu Sedm statečných (tento film byl odrazovým můstkem i pro ostatní herce – Charlese Bronsona, Jamese Coburna, Roberta Vaughna či Horsta Bucholze). V roce 1963 si zahrál jednu z hlavních rolí ve válečném filmu Velký útěk. Své role si pečlivě vybíral tak, aby mu maximálně seděly. V roce 1968 natočil dva významné filmy – kultovní detektivku Bullitův případ a thriller Případ Thomase Crowna. Film Le Mans (1971) z prostředí automobilových závodů je vyjádřením jeho celoživotní lásky k automobilovým a motocyklovým závodům a traduje se, že si tento dějově poněkud slabší film Steve McQueen prosadil do natáčení. Ze sedmdesátých let pocházejí ještě dva filmy, které jsou u nás známé – Motýlek a Skleněné peklo. Jeho předposlední film – Tom Horn z roku 1980 – je návratem k žánru westernových filmů, i když se rozhodně nejedná o klasickou kovbojku.V roce 1979 diagnostikovali Steve McQueenovi rakovinu plic ve velmi pokročilém stádiu. Protože mu američtí doktoři nedávali naději, zkusil McQueen nekonvenční (a diskutabilní) léčbu v Mexiku, při které se používal kofein a některé „přírodní“ protirakovinné léky, které nebyly v USA schválené k léčbě. Výsledky této nekonvenční léčby byly velmi diskutabilní a Steve McQueen zemřel v listopadu 1980 v Mexiku po operaci nádoru na selhání srdce.

Steve McQueen byl třikrát ženatý a měl dvě děti. Po celý jeho život ho provázela vášeň pro rychlé automobily a motorky a byl pravidelným účastníkem závodů v těchto oborech (mj. byl vlastníkem mezinárodní závodní licence FIM). I v soukromí si potrpěl na sportovní vozy (Ferrari 250 Lusso Berlinetta, Porsche 356 Speedster, Jaguar XKSS a mnohé další) a vybudoval si velmi unikátní sbírku motocyklů, která obsahovala na 120 modelů.

Steve McQueen byl průkopníkem moderního, velmi uvolněného stylu oblékání. V soukromí nosil častěji svetry a bundy než saka a mnohé – dnes již klasické součásti pánského šatníku vděčí za svoji popularizaci právě jemu (milionářský cardigan, pouštní boty, kašmírový rolák či khaki kalhoty). Osobitý styl, který si vybudoval, více odpovídal jeho civilnímu a sportovnímu založení. Film Případ Thomase Crowna, který není v Čechách příliš známý, ovlivnil z hlediska oblékání na západě celou generaci – je esencí perfektního klasického vzhledu (s oblekem jako základním stavebním kamenem) a zároveň příkladem sportovně laděného, uvolněného stylu, který byl pro Steve McQueena typický.

 

 

 

 

 

 

 

Gianni Agnelli – italský kmotr stylu

Gianni Agnelli

Gianni Agnelli (1921 – 2003) byl asi nejvýznačnější italský průmyslník 20. století. Patřil mu rozhodující podíl v automobilce FIAT, kterou po dobu 30 let (v letech 1966 až 1996) řídil a na vrcholu jeho kariéry vytvářely společnosti, které mu patřily 4,1% italského HDP. Gianni Agnelli byl celosvětově proslulý svým stylem oblékání a celkovým přístupem k životu, který demonstroval, jak opravdu žít a budil zdání jednoduchosti u věcí, které vůbec jednoduché nebyly.

Gianni Agnelli se svým dědečkem Giovannim

Narodil se v roce 1921 v Turíně, v rodině význačných severoitalských průmyslníků. Jeho dědeček, Giovanni Agnelli, patřil ke skupině investorů, která v roce 1899 založila automobilku FIAT. Vzdělání získal na Pinerolské jezdecké akademii a na univerzitě v Turíně získal titul v oboru práv. Za 2. světové války sloužil v italské armádě a bojoval na straně mocností Osy v Rusku a v severní Africe. V průběhu války byl několikrát zraněn a po skončení války v Itálii se stal – díky své znalosti angličtiny – styčným důstojníkem u amerických okupačních vojsk. V letech těsně po 2. světové válce si Gianni Agnelli díky svému nevázanému životu vysloužil přezdívku „Playboy Rivieri“ a i když se v roce 1953 oženil (a zůstal v tomto manželství až do své smrti) jeho život je prošpikován důvěrnými známostmi s ženami, z nichž některé byly i velmi známé ve své době.

Gianni Agnelli a Michael Schumacher

V roce 1966 Gianni Agnelli převzal vedení automobilky FIAT, jejímž byl nejvýznamnějším akcionářem. Za 30 let, během kterých automobilku vedl, z ní vybudoval páteř italského průmyslu, značně jí rozšířil (v roce 1968 FIAT převzal Lancii, roku 1969 se stal významným podílníkem Ferrari, v roce 1986 převzal Alfa Romeo a roku 1993 koupil Maserati), více méně úspěšně jí provedl několika krizemi a připravil na důstojnou roli v globalizovaném světě 21. století. Období, kdy vedl FIAT je spojené s vrcholnou slávou značek Ferrari, sportovními úspěchy Lancie v rallye a v Le Mans, ikonickými modely Alfa Romeo a počátkem výroby licencovaného modelu FIAT 124 v Sovětském svazu pod názvem Žiguli a později LADA. Vedení automobilky FIAT se vzdal v roce 1996, ale zůstal čestným předsedou představenstva až do své smrti v roce 2003.

Gianni Agnelli s typicky uvolněně uvázanou kravatou - mírně nakřivo a s užším koncem delším

Z hlediska stylu oblékání Gianniho Agnelliho asi nejlépe charakterizují dvě slova – kalkulovaná nonšalance. Často a rád bořil ustálené konvence, experimentoval a snažil se budit zdání, že snad se ani nepodívá do zrcadla před tím, než vyjde ven. Ale všechny jeho kreace byly dobře vypočítané, zvážené a připravené. Porušoval zažitá pravidla oblékání, ať už se jednalo o nošení button-down košile s rozepnutým límečkem nebo povolený a mírně nakřivo uzel na kravatě nebo dokonce užší konec vázanky, který byl delší než ten širší. Ale Agnelli byl zářným příkladem toho, že když chcete porušovat pravidla, musíte je nejprve perfektně znát a ovládat. Agnelliho vzhled byl opravdu nonšalantní, uvolněný a velice civilní a dosahoval ho převážně neobvyklou kombinací vysoce kvalitního oblečení.

Základem jeho šatníku byly obleky. Nechával si je šít na míru u italské značky Caraceni z těch nejkvalitnějších látek. Jedním z jeho typických triků bylo nechat knoflíčky na manžetě obleku rozepnuté, čímž jednoznačně ukazoval všem, že jeho oblek je šitý na míru (u běžného konfekčního saka tyto knoflíčky nejdou rozepínat a slouží jen pro ozdobu, ale u obleku na míru mohou být rozepínací) a zároveň vzbuzoval onen příslovečný nonšalantní, nedbající dojem.

Gianni Agnelli - oblek a mokasíny

Agnelli byl jedním z těch, kteří prosadili přípustnost pánských mokasínů ke klasickým oblekům. Ačkoli se tato praxe prosazovala v Americe, její implementaci na evropském teritoriu pomohl právě Gianni Agnelli, který mokasíny k obleku nosil často.

Jeho další specialitou bylo to, že jeho hodinky nebyly schovány pod manžetou košile, ale nosil je svrchu na košili. Tvrdil, že nemá tolik času, aby mohl pokaždé, když chce zjistit, kolik je hodin, odhrnovat manžetu košile. Ale pravý důvod pro tento trik je asi prozaičtější – zatímco button-down košile od Brooks Brothers, které s oblibou a často nosil, měly manžetu dostatečně širokou, jeho na míru šité italské košile značky Battistoni měly manžetu tak úzkou, že schovat pod ní hodinky bylo prakticky nemožné.

Jeho další inovace – vysoké turistické boty (dnes podobné vyšším kotníčkovým šněrovacím zimním botám) v kombinaci s perfektním oblekem má také pravděpodobně ryze racionální důvod. V roce 1952 měl Agnelli autonehodu poblíž Monte Carla, u které si poranil kotník pravé nohy. A právě pro zpevnění kotníku začal nosit ony turistické boty i ve spojení s klasickým, značkovým oblekem.

Jacqueline Kennedy a Gianni Agnelli v bílé bavlněné pokošili

I v oblasti volnočasového oblečení byl Gianni Agnelli inovátorem. Patřil mezi první, kteří začali nosit denimové košile, ve spojení s pohodlnými džínami volnějšího střihu. Tato kombinace byla nesmírně oblíbená v 80. a 90. letech 20.století a stala se jakousi volnočasovou uniformou své doby. Gianni Agnelli nosil rád polokošile, a to až do hodně pokročilého věku. Již z roku 1962 je fotografie, kde doprovází manželku prezidenta Kennedyho Jacquelinu v jakési polokošili – na míru šité, z jemné bílé bavlněné látky, se široce rozevřeným límečkem a s výstřihem do poloviny prsou, který si nechal ostentativně rozepnutý.

I když se ne všechny jeho pokusy o inovaci široce uchytily (a to ani nemohly, protože byly Agnelliho), jeho přístup k tomu, jak se oblékat, kombinovat klasické kusy nejvyšší kvality tak, aby celkový dojem vypadal tak, že o to, jak je oblečený vůbec nedbá, měl vliv na pánské oblečení. Podpořil již existující tendenci k vyšší uvolněnosti a nižší formálnosti, ale zároveň připomenul, že kvalita (a to jak látek, tak i zpracování) je něco, co se nesmí opomíjet.

Gianni Agnelli - hodinky na košili a rozepnuté knoflíčky na límci button-down košile

Gianni Agnelli - oblek a vysoké turistické boty

 

 

 

 

 

 

 

 

Gianni Agnelli před továrnou FIAT

Vévoda z Windsoru – průkopník pohodlného stylu

Vévoda z Windsoru

Vévoda z Windsoru je mnohými označován za nejlépe oblékaného muže 20. století. Jeho vliv na současnou podobu pánského oblékání je zcela zásadní – byl to on, kdo propagoval pohodlnější, komfortnější styl, nebál se používat do té doby nezvyklé barvy a jejich kombinace a byl nedostižným mistrem ve volbě vzorů a jejich vzájemného sladění.

Narodil se v roce 1894 jako nejstarší syn britského krále Jiřího V. a královny Marie a vnuk krále Edwarda VII. V 16-ti letech získal titul prince z Walesu, který přísluší následníkovi trůnu. Vzdělání získal na námořní akademii na Oxfordu, i když jeho studijní výsledky nebyly nikterak oslnivé. V průběhu první světové války sloužil v britské armádě a ačkoliv mu nebylo umožněno se zapojit do bojů zákopové války (z obavy, že by mohl padnout do zajetí) navštěvoval frontu poměrně často. Ve 20. letech 20. století intenzivně cestoval po zemích, které tvořily britské impérium jako reprezentant svého otce. Jeho postavení, množství cest, příjemný vzhled a v neposlední řadě i fakt, že zůstával svobodným, z něj udělali opravdovou celebritu a jednu z nejfotografovanějších postav své doby.

Vévoda z Windsoru se ženou Wallis (1940)

Jeho otec, král Jiří V. zemřel v lednu 1936 a princ z Walesu se stal britským králem Edwardem VIII. Když se koncem roku 1936, po necelém roce své vlády, rozhodl, že se ožení s Wallis Simpsonovou, již dvakrát rozvedenou Američankou, zvedla se proti tomuto záměru poměrně ostrá nevole v britské královské rodině i vládnoucí garnituře, která donutila mladého krále, aby abdikoval a trůn přenechal svému mladšímu bratrovi. Po abdikaci mu byl v roce 1937 udělen titul vévoda z Windsoru, který je z jeho titulů nejznámější. Vévoda se roku 1937 oženil ve Francii se svou láskou Walis a do začátku druhé světové války žil ve Francii. Po vypuknutí druhé světové války byl uklizen na Bahamy, kde zastával post guvernéra. Jeho odsun na Bahamy byl zapříčiněn i tím, že měl zcela jiný, vstřícnější postoj k německým nacistům. Po skončení druhé světové války se opět přestěhoval do Francie, kde žil až do roku 1972, kdy zemřel. Jeho vztahy s rodinou zůstaly napjaté a neurovnané až do jeho smrti.

Vévoda z Windsoru se ženou Wallis při sportovním utkání -opravdu moderní outfit

Nejvýraznější vliv vévody z Windsoru na pánskou módu lze datovat do 20. let 20. století, do období jeho častého cestování po světě a do období, kdy byl opravdovou celebritou. Vévoda z Windsoru preferoval nosit pohodlnější, civilnější oblečení a nebál se experimentovat s barvami a zejména vzory. Byl to právě on, kdo stál za dnešní podobou pánské oblekové košile, pohodlnější a méně naškrobené, dnes běžně nošené v mnoha různých barevných odstínech. Vévoda z Windsoru byl tím, kdo uvedl do povědomí kombinaci obleku a svetru s výstřihem do V, sportovněji laděný outfit do chladnějších dní. Byl to on, kdo se nebál vzít si semišové boty k obleku i při společenských příležitostech a tak vlastně semišové boty uvedl do moderního pánského oblečení. V době, kdy klobouk patřil k dobrému vychování každého muže, se vévoda často objevoval na sportovních událostech v ploché čepici – bekovce. Díky své menší postavě nosil vévoda kalhoty s poměrně vysokým pasem, který mu jeho krejčí (kterým byl prakticky po celý vévodův život Scholte ze slavné Savile Row) upravoval elastickým materiálem tak, aby kalhoty držely na místě i beze šlí, které vévoda nesnášel. Nechával si upravovat i další součásti svého šatníku tak, aby byly maximálně pohodlné (např. levou kapsu na kalhotách měl hlubší, aby se mu tam lépe vešla krabička cigaret nebo jeho kravaty byly v oblasti vázání uzlu plnější tak, aby uvázaný uzel Four In Hand lépe vypadal).

Vévoda z Windsoru v charakteristickém obleku s větší, výraznou kostičkou

Vévoda z Windsoru byl opravdovým mistrem v kombinaci vzorů. Ačkoliv menší postavy, nebál se nosit kostkované obleky a to i s velkou a výraznou kostičkou, kombinoval své obleky s košilí s proužkem nebo s kostičkou, proužkovanou kravatou a ponožkami se vzorem. Existuje záznam z roku 1960, který potvrzuje, že vévoda z Windsoru měl v té době 55 business obleků, 15 večerních obleků a 3 vysoce formální obleky a více než 100 párů bot.

Vévoda z Windsoru byl opravdovým průkopníkem a propagátorem pohodlnějšího stylu oblékání. Jeho aristokratický původ, celosvětová známost a především opravdový a celoživotní zájem o styl mu tuto pozici usnadňovaly.

 

Vévoda z Windsoru - mistr v kombinaci vzorů a barev

Vévoda z Windsoru v ploché čepce - bekovce

 

Fred Astaire – moderní klasik

Fred Astaire

Z dnešního pohledu je Fred Astaire typickým představitelem klasického (možná až staromódního) stylu v pánském oblékání, tak, jak jej známe z období mezi světovými válkami. Ale Fred Astaire byl jednou z vůdčích postav, která tento styl utvářela a jeho role v odklonu pánského oblečení od striktního formalismu viktoriánské doby k modernímu pohodlnějšímu a uvolněnějšímu oblečení je klíčová.

Fred Astaire se narodil v roce 1899 (jeho původní příjmení bylo Austerlitz) v americkém Ohiu v rodině německých přistěhovalců. Jeho otec pracoval v místním pivovaru a matka poměrně záhy rozpoznala mimořádný pohybový talent a herecké nadání, kterým disponoval jak Fred, tak i jeho starší sestra Adela. Na počátku 20. let 20. století se Fred a Adela začali pravidelně objevovat na jevištích na newyorkské Broadway a v Londýně. V této době byl již patrný jeho pozoruhodný talent na tančení, který ho proslavil později.

Fred Astaire a Ginger Rogers

V roce 1933 absolvoval Fred Astaire filmové zkoušky u RKO Radio Pictures a podle hollywoodské historky bylo v hodnocení této zkoušky napsáno: „Neumí zpívat. Neumí hrát. Plešatí. Umí trochu tancovat.“Ať již je tato historka pravdivá, či ne, Astairovi se podařilo k filmu dostat navzdory tomu, že nedisponoval ani jednou z vlastností, které tehdy byly pokládány za předpoklad pro práci u filmu – nebyl mimořádně hezký, nebyl vysoký a ani nebyl tmavého vzhledu. Astaire účinkoval v rychlém sledu v mnoha hudebních filmech. Asi nejslavnějšími jsou snímky, ve kterých hrál (a především tancoval) po boku Ginger Rogersové. Během svého života natočil přes padesát filmů a posledním z nich byl Duchařský příběh z roku 1981. Fred Astaire zemřel v roce 1989.

Fred Astaire v šedých flanelových kalhotách, sportovním saku a hnědých semiškách

Freda Astaira je možné považovat za jednu z vůdčích osobností, která stála za posunem pánského oblečení od formálního, tuhého viktoriánského vzhledu k uvolněnějšímu a nositelnějšímu modernímu stylu. Tím, že byl Fred Astaire především tanečník, potřeboval, aby jeho oblečení bylo volnější, pohodlnější tak, aby v něm mohl bez problémů tančit. A striktní formálnost nahrazoval uměním detailu – výraznějšími kravatami, ozdobným kapesníčkem či opaskem v nevšední barevné kombinaci. Jeho krejčovské zkoušky se často přeměnily ve zkoušky taneční, kdy Fred Astaire zkoušel, jak pohodlný oblek či sako je. Protože Fred Astaire nenosil šle, jeho kalhoty se vyznačovaly nižším pasem a byly předzvěstí současného typického střihu kalhot. Poměrně často nechodil Fred Astaire v obleku, ale kombinoval šedé flanelové kalhoty se sakem sportovnějšího střihu, pohodlnou košilí (často s button-down límečkem) a hnědými semišovými botami. I jeho obleky jsou volnější, výrazně pohodlnější a často ušité z (obvykle šedého) flanelu. Pozoruhodností je, že Fred Astaire nosíval místo opasku hedvábný šátek nebo vázanku, uvázanou do pasu tak, aby přidržovala kalhoty. Jeho schopnost kombinovat spolu formální a sportovnější prvky oblečení je pověstná – klasickým příkladem je již jeho první film Dancing Lady (z roku 1933), kde se objevuje ve flanelovém jednořadém obleku, dvoubarevných botách a roláku.

Význam Freda Astaira na vývoj pánské módy je možná v dnešní době mnohými podceňován. Ale jeho příspěvek k uvolněnějšímu, pohodlnějšímu a nositelnějšímu vzhledu je opravdu zásadní a dodnes je Fred Astaire inspirací pro takové módní návrháře jako jsou Ralph Lauren nebo Giorgio Armani.

Fred Astaire s kravatou uvázanou okolo pasu místo opasku

Fred Astaire s květinou v knoflíkové dírce

 

Pin It

Cary Grant – esence klasického stylu

Cary Grant

Cary Grant, jedna z největších hollywoodských hvězd všech dob, patří mezi protagonisty stylu proto, že si poměrně záhy vypěstoval vytříbený styl pro to, co si na sebe obléci a který dodržoval po celý svůj život, ať na filmovém plátně nebo v civilním životě. Cary Grant rozhodně nebyl novátorem, neproslavil se tím, že by zavedl nějakou součást oblečení do obecného povědomí ani nebyl autorem specifického „Cary Grant Looku“. Své oblečení si vždy vybíral sám – a to i pro své filmové role – a vždy vypadal elegantně, upraveně a nesmírně sexy.

Cary Grant se narodil 18. ledna 1904 jako Archibald Alexander Leach v britském Bristolu. V šestnácti letech se připojil k britské artistické skupině Boba Pendera, se kterou v roce 1920 odcestoval na turné po Spojených státech. Zkušenosti, které v této skupině získal jako akrobat, provazochodec, žonglér a mim využíval po celý svůj život. Když se skupina Boba Pendera vracela zpět do Británie, cary Grant (resp. v té době ještě Archie Leach) se rozhodl zůstat ve Státech a zkusit své štěstí na divadelních a muzikálových prknech.

Cary Grant a Elissa Landi ve filmu Enter Madam, 1935

Zvrat v jeho životě přinesl rok 1931, kdy absolvoval kamerové zkoušky u Paramount Pictures a kdy si také změnil jméno na Cary Grant. Od roku 1932 do roku 1936 účinkoval Cary Grant ve 27 filmech po boku takových hvězd jako Marlene Dietrich (Plavovlasá Venuše), Gary Cooper (Devil and the Deep a Alice in Wonderland), Mae West (She Done Him Wrong) a Katharine Hepburn (Sylvia Scarlett). Filmem, který z Cary Granta udělal hollywoodskou superstar první velikosti byl snímek z roku 1937 Nahá pravda (The Awful Truth), kde hrál po boku Irene Dunne. Jeho pozice superstar, která zaručovala úspěch filmu, mu umožnila, aby se stal nezávislým hercem bez stálého kontraktu s nějakým studiem.

Slavná póza Cary Granta ve filmu North by Northwest, 1959

Tato pozice Grantovi dovolovala, aby si filmy, ve kterých bude hrát vybíral a i podstatně ovlivňoval jejich realizaci (kdo bude ve filmu hrát s ním ale i to, že za své oblečení v roli byl sám zodpovědný a sám si ho vybíral). Pro další Grantovu kariéru byla podstatná spolupráce s režisérem Alfredem Hitchcockem, v jehož několika veleúspěšných filmech účinkoval: Podezření (Suspicion) z roku 1941, Pověstný muž (Notorious) s Ingrid Bergman z roku 1946, Chyťte zloděje (To Catch a Thief) s Grace Kelly z roku 1955 a Na sever severozápadní linkou (North by Northwest) z roku 1959. Mezi další Grantovi nezapomenutelné filmy patří i Leopardí žena (s Katharine Hepburn), Šaráda s Audrey Hepburn, Walterem Matthauem a Jamesem Coburnem nebo Hausbót se Sophii Loren. Jeho posledním filmem je Walk Donˇt Run z roku 1966 a celkem Cary Grant natočil 74 celovečerních filmů. Byl dvakrát nominován na Oskara, ale nikdy ho nezískal.

Po skončení filmové kariéry, které se dobrovolně vzdal, působil jako ambasador a člen správní rady klenotnického domu Fabergé, věnoval se své dceři Jennifer a ke konci života cestoval po Spojených státech se svou poslední ženou Barbarou s show Conversation with Cary Grant. Na jedné z těchto cest 29.11.1966 zemřel ve věku 82 let.

Cary Grant v šedém saku a bílé košili na manžetové knoflíčky

Typické oblečení Cary Granta se skládalo ze šedého nebo tmavě modrého jednořadého obleku (ušitého na zakázku u londýnských krejčí ze Saville Row Kilgoura nebo Norton & Sons), zakázkové košile (Cary Grant byl loajálním zákazníkem londýnské značky Turnbull & Asser), kravaty a na zakázku šitých bot. Ale ke svému stylu se musel propracovat metodou pokus a omyl.

Oblek, a zejména šedý oblek, byl základní součástí jeho outfitu. Perfektně ušitý u londýnského Kilgoura případně u Norton & Sons), dvoudílný (tzn. bez vesty), jednořadý se zapínáním saka na 3 knoflíčky. Je pozoruhodné, jak Cary Grant dokázal proměnit prostý jednobarevný šedý „bankovní“ oblek v něco tak půvabného, elegantního a sexy. Oblek se stal grantovým brněním a na Carym Grantovi nevypadal nepatřičně ani v těch nejdivočejších filmových scénách.

Cary Grant v košili s rozhalenkou a s límečkem košile zvednutým nahoru

Cary Grant byl přesvědčen o tom, že má široký krk a proto nosil jen výjimečně motýlka a velmi zřídka ho lze najít v košili bez kravaty nebo v tričku. K přesvědčení, že motýlek není pro něj ten nejlepší módní doplněk se musel propracovat Ve svých začínajících letech, kdy hledal svůj styl, motýlky miloval. Ale sám poznal, že k jeho výrazu nějak nepasují a od roku 1938 je nosil minimálně.

I pokud nosil košili bez kravaty, doplňoval jí hedvábným šátkem, uvázaným okolo krku nebo si zdvihnul zadní část límce košile nahoru tak, aby svůj handicap zamaskoval. Měl-li oblečené tričko, jako například ikonické pruhované triko s dlouhým rukávem ve filmu Chyťte zloděje, obvykle ho doplnil šátkem uvázaným okolo krku.

Cary Grant v klobouku

Cary Grantovi neslušely klobouky, nějak se nedokázaly skloubit s jeho obličejem. Cary Grant nenosil klobouk, klobouk nosil Cary Granta. I v době, kdy klobouk patřil k nezbytnému pánskému oblečení (stejně jako mobilní telefon nebo kreditní karta dnes) proto chodil Cary Grant prostovlasý, bez klobouku. Tento postoj vyžadoval ve své době značnou dávku odvahy, ale Grant si to dovolil a tak předběhl dobu minimálně o 30 let (klobouky vypadly z povinné pánské výbavy až v roce 1960, se zvolením Johna F. Kennedyho americkým prezidentem).

Cary Grant a Audrey Hepburn ve filmu Charade, 1963

Jednou ze základních vlastností stylu Cary Granta je mimořádná pozornost, kterou věnoval detailům. Kravatu měl vždy perfektně uvázanou, z rukávu saka mu vykukovala košile přesně na 2 – 3 cm, pásek měl vždy sladěný s botami a ponožky byly vždy dostatečně dlouhé, aby mu pod kalhotami neobnažovaly holou nohu.. Měl mimořádný cit pro kombinaci barev a vzorů. Jeho styl je minimalistický, nosil jen to nezbytné a vždy perfektně sladěné.

Styl Cary Granta je mimořádně elegantní a nadčasový. I v dnešní době je inspirací pro takové módní návrháře jako je Giorgio Armani nebo Michael Kors a stále má co nabídnout i současnému modernímu muži.

Cary Grant - šedý oblek, bílá košile, perfektně uvázaná kravata

Cary Grant a Ingrid Bergman ve filmu Notorious, 1946