Archiv podle štítků: Historie odívání

Historie šátků

Šátky francouzské značky A Piece of Chic

Historie šátků není v literatuře příliš dobře zdokumentována. Možná je to tím, že vlastní šátek – kus látky čtvercového tvaru, který se především nosí uvázaný okolo krku nebo hlavy – se v průběhu staletí jen minimálně měnil a vyvíjel; možná je to tím, že definice toho, co vlastně je šátek (a co už je šála nebo šerpa nebo pašmína) nebývá zcela exaktní a možná je to tím, že historická fakta o šátcích jsou nenávratně ztracená v toku dějin.

První šátky je možné vystopovat do doby římské říše, kdy především ti, kteří manuálně pracovali, nosili okolo krku uvázanou čtvercovou látku, která primárně sloužila k otírání potu z obličeje. Tento kus – obvykle lněné – látky se jmenoval sudarium a vrcholu své popularity dosáhl pravděpodobně v prvním století našeho letopočtu. Z dochovaných pramenů vyplývá, že např. císař Nero se na veřejnosti objevoval prakticky výhradně se sudariem uvázaným okolo svého krku.

Voják čínské terakotové armády s šátkem okolo krku (cca roku 220 př.n.l.)

Přibližně stejně starý je první spolehlivě dochovaný výskyt šátku v prostředí čínské kultury. Mnozí vojáci slavné terakotové armády císaře Čchina (soubor cca 8.000 hliněných soch v životní velikosti, které byly objeveny v roce 1974) z doby okolo roku 220 př. n. l. mají okolo krku uvázaný šátek. Dá se předpokládat, že kromě ryze funkčního a praktického využití sloužil tento šátek i k identifikaci postavení či hodnosti nositele.

Sledovat historii šátků v období středověku je mimořádně obtížné. Dochované prameny, ať již se jedná o písemné záznamy nebo o obrazy, se dotýkají téměř výhradně vládnoucí vrstvy a prakticky neposkytují vodítko k tomu, jak chodili oblékáni a co nosili běžní lidé. Je ale nepochybné, že šátky se v tomto období uplatnily zejména jako součást pokrývky hlavy u žen. Eleanora Akvitánská (asi 1122 – 1204),  francouzská a posléze i anglická královna, nosila poměrně velký šátek připnutý jedním cípem ke klobouku a volně splývající na záda. Tato móda se rozšířila i do jiných zemí a vydržela, v drobných obměnách, po celý středověk. Lze předpokládat, že se ve středověku šátky používaly i jako ochrana krku před nepřízní počasí, zejména u rolníků, ale hlavní uplatnění si šátky nalezly právě jako součást pokrývky hlavy.

Chorvatský vojnik

V roce 1635 proto způsobili chorvatští vojáci, kteří dorazili do Paříže podpořit francouzského krále Ludvíka XII., velkou senzaci. Nosili totiž okolo krku uvázané šátky, ze kterých se časem vyvinula kravata (více se o historii kravaty dočtete na našem blogu). Šátky, které nosili, měly různou barvu, která identifikovala hodnost nositele.

Na počátku 19. století se použití šátků začíná pozvolna měnit. Přestávají být jen praktickou, ryze funkční součástí oblečení, která chrání krk nebo hlavu, a začíná vzrůstat jejich estetický význam pro celkový dojem z nositelky. Pokrok v technologii potisku textilií byl na začátku 20. století odrazovým můstkem pro moderní oblíbenost šátků. Centrem, kde potisk textilu byl na té nejvyšší světové úrovni se stalo francouzské město Lyon, které leží asi 500 km jihovýchodně od Paříže. Již v roce 1911 angažoval francouzský návrhář Paul Poiret významného malíře Raoula Dufyho pro grafický návrh vzorů na látkách a v tomto trendu pokračovala zejména Elsa Schiaparelli, která spolupracovala mj. se Salvatorem Dalim.

Šátek Hermes Jeux d’omnibus et dames blanches, 1937

V roce 1937 uvedla značka Hermes na trh svůj první hedvábný šátek. Šátek se jmenoval „Jeux d’omnibus et dames blanches“ a představoval skupinu žen, hrajících hru, pojmenovanou po společnosti, která provozovala ve Francii omnibusy tažené koňmi – Dames Blanches. Omnibusy jsou znázorněny i na okrajích šátku a představují poměrně významný motiv. Šátek byl vyráběn ve francouzském Lyonu, městě s dlouhou tradicí výroby hedvábí a značka Hermes v Lyonu otevřela vlastní provoz, kde vyrábí své šátky dodnes (více se o lyonském hedvábí dočtete na našem blogu).

Audrey Hepburn

Od 40. let 20. století se šátky definitivně staly především stylovým módním doplňkem. O jejich popularizaci se postaraly mnohé celebrity a zejména Audrey Hepburn a Grace Kelly nosily šátky rády a velmi často. V průběhu let se na šátcích střídaly i motivy, poplatné své době – od Art Deco, přes jasné barevné šátky z 50. a 60. let 20. století až po „technologické“ motivy z počátku 21. stletí. Dnes tvoří šátky nedílnou součást každoročních kolekcí předních světových módních návrhářů i značek, které se specializují právě na design a výrobu šátků a často se stávají nástrojem pro relativně dostupnou identifikaci se značkou.

Ačkoliv se dnes šatky vyrábějí i z jiných materiálů než je hedvábí (zejména umělé hedvábí, bavlna či různé směsové materiály),  klasickým materiálem pro šátek je právě 100% hedvábí, nejlépe původem z francouzského Lyonu.

Naší nabídku šátků francouzské značky A Piece of Chic z francouzského Lyonu najdete na www.SEKORA.cz.

Grace Kelly

Brigitte Bardot

 

 

 

 

 

 

 

 

Šátky A Piece of Chic z francouzského Lyonu

Historie pánských ozdobných kapesníčků

Oldřich Nový a Nataša Gollová

Pánské ozdobné kapesníčky tvoří jakýsi „poslední dotek“ (v angličtině výstižnější „final touch“) pánského business oblečení. Nosí se v náprsní kapse saka a dokáží doladit celkový vzhled pánského outfitu. (Více se o ozdobných kapesníčcích dozvíte na našem blogu.)

Historie pánských ozdobných kapesníčků se začala psát po první světové válce. Vyvinuly se z běžného látkového pánského kapesníku, který si někteří muži začali právě po skončení první světové války ukládat do náprsní kapsy saka, aby tak zabránili pošpinění kapesníku od dalších drobností (klíče či mince), které nosili v kapse kalhot, místě, kde se kapesníky obvykle nosí. Vzhledem k tomu, že kapesníky byly v té době téměř výhradně bílé a vyrobené z lněné látky, jejich umístění do náprsní kapsy saka vytvářelo zajímavý kontrastní doplněk k tmavému saku a perfektně ladily s převážně bílými košilemi. Z nenápadného zvyku s ryze praktickými kořeny se v průběhu dvacátých let 20. století rychle vyvinula móda a postupem času i nutnost. Původní lněné kapesníky byly poměrně rychle doplněné o hedvábné modely, které svým leskem a texturou látky lépe ladily s hedvábnými kravatami a stejně rychle se přidaly i barvy, které se na ozdobných kapesníčcích začaly objevovat.

John F. Kennedy s rodinou

Do začátku druhé světové války se drobný ozdobný kapesníček stal naprosto nezbytnou součástí pánského oblečení (podobně jako klobouk) a bylo téměř nemyslitelné, aby muž té doby vyrazil do společnosti či do zaměstnání bez tohoto módního doplňku. Takové postavení si ozdobné kapesníčky zachovaly až do poloviny 60. let 20. století, kdy se pánská móda začala zjednodušovat, zpohodlňovat a demokratizovat. Ozdobné kapesníčky se přestávaly nosit a k jejich renesanci došlo až na počátku 21. století.

Dnes patří ozdobné kapesníčky opět k drobnému, ale velmi účinnému doplňku pánského oblečení. Dodávají na eleganci apřidávají opravdový šmrnc. O tom, jak nosit ozdobný kapesníček se můžete dozvědět více na našem blogu.

Naší nabídku ozdobných kapesníčků najdete na www.SEKORA.cz.

Pin It

Historie hedvábí

Výroba hedvábí v Číně, počátek 12. století

Hedvábí patří k nejstarším textilním materiálům a během své tisícileté historie vždy patřilo mezi luxusní a velmi ceněnou surovinu (více se o hedvábí dozvíte na našem blogu). Podle jedné čínské pověsti stojí za objevem hedvábí manželka čínského Žlutého císaře (vládl okolo roku 2600 př.n.l.) Hsi-Ling-Ši, které spadl do šálku s čajem, který popíjela pod morušovým stromem, zakuklený kokon bource morušového. V teplé vodě čaje se začal kokon rozmotávat a císařova manželka spolu se svými služebnými začala zpracovávat surové hedvábí.

Přímé a nepřímé archeologické nálezy potvrzují, že hedvábí bylo v Číně známé a používané na přelomu 4. a 3. tisíciletí př.n.l. V následujících dvou tisíciletích bylo hedvábí vyhrazené pouze pro císaře, jeho širší rodinu a nejvyšší hodnostáře ale nezadržitelně pronikalo i do nižších vrstev čínské společnosti. Postup výroby hedvábí se stal střeženým státním tajemstvím a jakýkoli pokus o export bource morušového byl trestán smrtí. O zcela výjimečném postavení hedvábí v čínské kultuře svědčí i to, že se ho používalo jako platidla a mnozí úředníci a vojáci byli vypláceni v rolích hedvábné látky. Hedvábí bylo i častým darem čínských vladařů ostatním podřízeným i suverénním vladařům a tímto způsobem postupně pronikalo západním směrem (existují archeologické důkazy o přítomnosti čínského hedvábí ve starověkém Egyptě okolo roku 1000 př.n.l.). Hedvábí bylo exportováno do prostoru římské říše a obliba hedvábí mezi římskými občany (a jejich ochota ho nakupovat za zlato) se stala opravdovou ekonomickou hrozbou impéria.

Obchodníci na hedvábné stezce

Ve 2. století Čína otevřela tzv. Hedvábnou stezku, která vedla ze středočínského Xianu západním směrem a končila v Damašku a Antiochii. Po Hedvábné stezce putovalo západním směrem především hedvábí a opačným směrem zlato, stříbro a vlna. Karavany, které se pohybovaly po Hedvábné stezce mívaly až 500 nosných zvířat, z nichž každé neslo až 150 kg nákladu.

Ve 2. století n.l. ztratila Čína své výhradní postavení ve znalosti výroby hedvábí. Čínští emigranti vzali sebou toto know-how do Koreje a pravděpodobně odtud pronikla technologie ve 3. století i do Japonska. Přibližně ve stejné době se znalost výrobního postupu hedvábí dostala i do Persie, odkud byla arabskými válečníky rozšířena po severní Africe, Sicílii a Španělsku. Kolem roku 522 přinesli byzanckému císaři Justinianovi bource morušového ve svých dutých bambusových holích i dva mniši z oblasti střední Asie a Byzance se stala významným producentem hedvábí, které se exportovalo do Evropy.

V době po 2. křížové výpravě se celá technologie výroby hedvábí přesunula z byzanckého blízkého východu do Itálie (a to často i spolu s řemeslníky, kteří výrobu hedvábí ovládali). Italská města Lucca, Janov, Florencie a Benátky se rychle stala zdrojem hedvábí pro celou Evropu (v roce 1472 se výrobou hedvábí zabývalo jen ve Florencii přes 7000 řemeslníků).

Bývalá pěstírna bource morušového v okolí Lyonu

Od roku 1466 se datují snahy francouzské koruny vytvořit z oblasti kolem města Lyonu evropské centrum produkce hedvábí a hedvábných látek. Francouzský král František I. Udělil městu Lyon hedvábný monopol roku 1540 a od 16. století se Lyon stal opravdovým hlavním městem hedvábí. Tím, jak místí řemeslníci získávali fortel a sebedůvěru, opouštěly původní orientální vzory a předlohy a vytvořili vlastní, charakteristický styl. Rozkvět hedvábného průmyslu lze vypozorovat až do doby okolo roku 1845, kdy místní chovy bource morušového postihla masivní vlna epidemií, ze kterých se chovy již nikdy plně nevzpamatovaly. V 19. století byly lyonské závody, zpracovávající hedvábí, plně industrializovány a i výroba hedvábí se stala plnohodnotným průmyslovým odvětvím.

Po druhé světové válce se dominantním producentem hedvábí stalo Japonsko, jehož dominanci v 70. letech 20. století ukončila Čína. V roce 1996 Čína vyprodukovala přes 70% celosvětové produkce hedvábí a tak se původní čínský výrobek opět vrací ke svým kořenům.

Hedvábný brokát podle návrhu Jeana Revela, Lyon okolo 1735

Pin It

Historie klobouků

Nošení klobouků se prolíná celými staletími. Klobouky jsou pokládány za kulturní a sociální symboly, slouží a sloužily jako způsoby komunikace, reprezentují osobitý vkus a názor jejich nositelů.

Počátek pokrývek hlavy

O tom, že historie klobouků sahá daleko do neolitického období, svědčí malby, sochy a mozaická díla, kde jsou vyobrazeni lidé nosící velké slaměné klobouky, které pravděpodobně sloužily jako ochrana před sluncem. Jako úplně původní materiál sloužila syrová a neopracovaná zvířecí kůže, která se postupem času opracovávala opalováním a ořezáváním. Původní používání klobouků mělo hlavně praktický význam, kterým byla ochrana nejdůležitější části těla – hlavy, a to jak její ochrana v bitvách nebo při lovu, ale také jak již bylo zmíněno výše, před sluncem a v zimních období před mrazem.

Symbolický význam

V dalších civilizacích dochází i k symbolickému a rituálnímu rozvoji používání pokrývek hlavy. Například ve starověkém Řecku a později i v Římě každý náboženský rituál nebo oběť musela být vykonávána velato capite tj. s hlavou zcela zakrytou, povětšinou používáním různých druhů tógy. V biblických dobách nosívaly Židé při svých rituálech na hlavách turbany či mitry podobající se těm, které nosívaly Asyrští králové. Perský turban je již po celá staletí charakteristickým oděvním doplňkem islámské populace. Co se týče zrodu katolické církve, již první papežové a další nejvyšší církevní představitelé nosívaly nejrůznější typy pokrývek hlavy jako například mitry a tiáry.

 Kapuce a barety 14. století

Abychom objevili skutečného předchůdce dnešního moderního klobouku musíme se vrátit zpět do středověku. V této éře muži, ženy a duchovenstvo nosili zvláštní druh pláště s kapucí, nazývaný capperuccia. Slovo capperuccia či cappelus bylo používáno až do 15. století. Bohatší lidé si mohli dovolit jakési sametové kapuce zavázané pod bradou, často zdobené kožešinami či drahými kameny. Ti méně šťastnější nosili jednoduché kukly, sloužící hlavně k jejich ochraně před nepříznivým počasím. Právě v této době se mění význam pokrývek hlavy, kdy u vyšších vrstev zdaleka nehraje roli jejich praktická role jakou je ochrana hlavy, ale stávají se především neodmyslitelným módním doplňkem.

Zhruba ve stejné době se začíná objevovat stále ještě moderní typ klobouků a tím je baret. Nynější termín baret se vyvinul z pokrývky hlavy zvanou barretta, což byla pokrývka hlavy nošená především lidmi z vyšších společenských vrstev a církevních hodnostářů. Tato barretta se skládala ze tří až čtyř částí tužšího plátna a střapce. Velmi známá se stala červená barretta, kterou nosívala florentinská šlechta a umělci. Naopak barretty v černé barvě se staly velmi rozšířenými hlavně mezi právníky a soudci.

Plstěný klobouk

V 15. století mezi šlechtou a bohatší vrstvou začíná dominovat plstěný klobouk, který byl zároveň jemný na dotek a současně velmi odolný. Právě plstěný klobouk se báječně hodil k elegantnímu a rafinovanému renesančnímu oblečení. Nošení plstěných klobouků se začíná velmi rychle rozšiřovat ve Francii a později i v Itálii. Král Karel VII. nosil plstěný klobouk z bobří kožešiny, což bylo rozlišovacím znakem šlechty od nešlechticů, kteří nosily plstěné klobouky z vlny. Karel VII. je v tomto klobouku zvěčněn na plátně od Jeana Foqueta, které dodnes visí v muzeu v Louvru.

V první polovině 16. století se na francouzské módní scéně objevuje trend velkých klobouků ze sametu zdobených pery a honosnými přezkami. V Německu se v této době nosí hlavně velké plstěné klobouky z vlny. Co se týče Anglie, je skeptická k novinkám ze zahraničí a zůstává věrná klasickým středně velkým plstěným kloboukům.

Bicorny a tricorny sedmnáctého století

K velkému zvratu v pánském odívání dochází během 17. století. Muži vyměňují tuhé a nepříjemné manžety za krajkové límce a obyčejné kalhoty se stávají stále oblíbenější. Střední třída se vyznačuje klobouky s koženými stuhami a přezkami ve středu klobouků. Naopak u vyšších tříd a šlechty zůstávají oblíbena pera a peří, ale nyní v mnohem zdobnější formě. V tomto století také dochází k rozvoji nového trendu, který původně pochází z Francie, a to paruky, která přebírá ochrannou funkci klobouků, a klobouky mají hlavně estetickou roli. Tato doba je známá také nošením klobouků v podpaží. V této době se nosí hlavně velké dvoucípé tzv. bicorny nebo třícípé klobouky tzv. tricorny. Kloboukářskou velmocí byla ke konci 17. století hlavně Francie.

18. století a Napoleon

V 18. století dávají obyčejní lidé hlavně přednost dvoucípým kloboukům jejichž okraje jsou navrchu svazovány broží.

Revoluční rok v roce 1789 otřásl nejen sociálním a politickým uspořádáním, ale došlo i ke změně stylu oblékání. Oděv jak vysokých funkcionářů tak středních tříd je mnohem více střídmější. U mužů napříč většinou společenských vrstev převládají dlouhé kalhoty, krátké dvouřadové vesty a dvoucípý klobouk, nyní však se širšími okraji a zlatým lemováním jako doplnění ne tolik okázalého zbytku pánské garderoby. Další zvrat nastává s příchodem Napoleona Bonaparte. Původně byl dvoucípý klobouk nošen tak, že jeden cíp směřoval nad čelo a druhý nad šíji. Právě Napoleon změnil nošení bicornů, a to tak, že klobouk otočil o 90 stupňů, kdy boční lem se tyčil přímo nad čelem a oba cípy klobouku se nacházely nad spánky.

Příchod okázalých cylindrů

Jak bylo již uvedeno zhruba od konce 18. století dochází v pánské módě ke střídmějšímu odívání. Během 19. století je tato umírněnost dále následována, kdy muži nosí jednoduchá saka a kalhoty. Samozřejmě nesmí chybět ani pokrývka hlavy, a právě zde se objevuje nový módní hit a to cylindr. Některé prameny tvrdí, že cylindr pochází z Číny, kde byl vyráběn z hedvábí kantonskými kloboučníky. V Evropě se cylindr ve své nejstarší formě poprvé objevuje ve Francii a to na konci 18. století. V roce 1805 byla v Anglii vyrobena jeho velmi populární verze a to kloboučníkem Herringtonem. Nošení cylindrů bylo zpočátku zakázáno londýnským starostou, ovšem lid a trh tomu chtěl jinak. Cylindr se stal velmi oblíbeným a záhy se rozšířil po celé Evropě. I když se jeho tvar v průběhu let měnil, základní šíře krempy zůstává prakticky nezměněná, maximálně docházelo k jejímu ohýbání směrem nahoru od hlavy. Cylindr byl ovšem díky své velikosti velmi neskladný a proto přišel francouzský kloboučník Antoine Gibus v roce 1812 s revoluční myšlenkou, která umožnila praktické uskladňování cylindrů, a to díky důmyslnému umístění tenkých pružinek uvnitř klobouků, díky nimž bylo klobouk snadné jednoduše rukou stlačit a nosit v podpaží, či uložit do šaten v operách či šatních skříních.

Moderní klobouky

V polovině 19. století zaujímaly klobouky jednu z nejdůležitějších součástí garderoby a to jak u mužů tak i u žen. Postupem času byl klasický cylindr považován za klobouk hodící se k oficiálním a významným příležitostem. Naopak místo pro každodenní nošení zaujal tzv. Bowler (český název je buřinka), původně černý klobouk, který byl nižší než cylindr s mírně stočenými okraji směrem vzhůru ke spánkům. Další novinkou se v 60. letech 19. století stává klobouk zvaný Lobbia, který je podobný buřince, až na to, že vršek klobouk není vypouklý, ale jemným zohýbáním vytváří jakési údolíčko přímo nad hlavou. Velmi podobný Lobbie je klobouk, který nosil princ anglický král Edward VII při svém léčebném pobytu v německém Bad Homburgu a který se označuje jako homburg. Nyní je homburg kloboukem, který se nosí především při velmi formálních příležitostech (více se o klobouku Homburg dočtete na našem blogu).

V roce 1882 se poprvé objevil klobouk typu fedora, který je dodnes nejběžnějším typem klobouku. Jeho jméno je odvozeno od divadelní hry Victoriena Sardou, ve které hrála Sarah Bernhardt postavu ruské princezny a právě ona poprvé uvedla tento typ klobouku – podlouhlého tvaru s prohlubní na vrcholu středně vysoké koruny a s širší krempou. Více se o kloboucích typu fedora dočtete na našem blogu.

Variací fedory je klobouk trilby, který se poprvé objeil v roce 1895. Trilby má menší krempu, která je obvykle v zadní části ohnutá směrem nahoru a dnes patří mezi oblíbené zejména dámami a ženami. Více informací o kloboucích trilby získáte na našem blogu.

Na počátku 20. století mění pánské klobouky svůj význam, již neslouží pouze k rozlišení mezi společenskými vrstvami a sociálním postavením, ale vyjadřují i politické přesvědčení. Např. socialisté v této době nosili spíše menší kulaté oblouky s krátkými krempami.

V roce 1906 byl americký prezident Theodore Roosevelt přítomen při slavnostním otvírání panamského průlivu v homburg klobouku vyrobeného z jemné slámy z palmových vláken. Obrazy a pohlednice ze slavnostního otevírání průlivu obletěly celý svět a tento fascinující model klobouku byl pojmenován panama. Pravý panama klobouk se vyrábí v Ekvádoru z palmových vláken a stal se nezbytnou součástí garderoby lidí cestujících na dovolenou za sluncem či do lázní. Podrobnější informace o pravých panama kloboucích najdete na našem blogu.

Hitem počátku 20. století jsou závodní čepice. Lidé, kteří chtěli okusit vzrušení z rychle jízdy automobilem nosily kožené čepice, zcela přiléhající k hlavě s brýlemi upevněnými na horní straně clony.

Ploché čepice s kšiltem, tzv. bekovky, původně neodmyslitelná součást oblečení dělníků v továrnách, se právě díky automobilům začaly masivně rozšiřovat a získávat na popularitě. Při nastupování do auta totiž nebylo nutné si je sundavat nebo upravovat a rozšířily se tak, že dnes patří mezi nejoblíbenější pokrývky hlavy.

Americký styl 20. století

Ve dvacátých a třicátých letech to byly právě Spojené státy, které velmi ovlivňovaly módní scénu. Velmi oblíbené byly např. klobouky panama s širokou krempou, zdobené bavlněnou tištěnou stuhou, dále na rybaření se nosily tzv. rybářské klobouky, což byly tvídové klobouky velmi odolné proti vlhku a dešti.

Po druhé světové válce jsou to stále Američané, kdo udávají trend, a to hlavně díky stříbrnému plátnu, kde ve filmech nosí filmové hvězdy jako Cary Grant, Ingrid Bergam či Marlon Brando stylové klobouky. Na konci 40. let 20. století získává díky masové produkci hollywoodských westernů celosvětovou oblibu i firma Stetson, která vyrábí klasické nepředstižitelné westernové klobouky. Tyto westernové klobouky jsou vyráběny z voděodolné velmi kvalitní plsti, a jsou bezesporu nejslavnějšími americkými klobouky vůbec. Nošení těchto klobouků přetrvává dodnes, kdy je např. v Texasu jejich nošení zcela běžné. Podrobnosti o westernových kloboucích naleznate na našem blogu.

Klobouky dnes

Na počátku 60. let 20. století dochází k masivní a vleklé ztrátě popularity klobouků. Spouštěcím impulsem byla inaugurace amerického prezidenta Johna F. Kennedyho, který většinu obřadu absolvoval bez prostovlasý, bez pokrývky hlavy.

Až teprve v posledním desetiletí lze vypozorovat pomalý a postupný, ale nezvratný návrat klobouků na módní scénu. Nejen uznávaní světoví módní návrháři doplňují své modely o jednoduché i sofistikované klobouky, nejen celebrity se stále častěji objevují na veřejnosti v kloboucích, ale i celková atmosféra ve společnosti kloboukům přeje. Návrat klobouků na módní výsluní je zde. Přehled současných moderních klobouků si můžete prohlédnout na našem blogu.

Naší nabídku klobouků legendární americké značky Stetson najdete na www.SEKORA.cz.

 

 

 

 

 

 

 

Pin It

Historie pánské košile

Košile je jednou z nejstarších součástí lidského oblečení a stejně, jako se vyvíjelo ošacení, i košile prošla pozoruhodným vývojem.

Vývoj moderní košile lze sledovat přibližně od 15. století. Podstatnou část těchto dlouhých pěti a půl století byla košile součástí spodního prádla. Nosila se pod kabátcem (v moderní terminologii sakem) a její větší část nebyla viditelná. Hlavním účelem košile bylo vytvořit mezivrstvu mezi tělem a kabátcem, který býval vyroben obvykle z hrubšího a těžšího materiálu. Košile pak chránila tělo před nepříjemným povrchem kabátce, přidávala další tepelně izolační vrstvu a zároveň i splňovala minimální hygienické požadavky. Vzhledem k tomu, že za normálních okolností nebyla košile vidět, byl i její střih a provedení poměrně jednoduché. Původní střih byl rovný, bez jakéhokoliv tvarování a připomínal tlusté písmeno T a při oblékání se přetahoval přes hlavu. Historicky nejstarším materiálem, ze kterého se košile šily byla lněná látka, která je příjemná na omak, v zimě hřeje a v létě chladí a jednoduše se pere. Negativem lněných látek je jejich extrémní mačkavost, což ale u košile, která byla zcela schována pod kabátcem nevadilo.

V 16. století byl dominantním materiálem, ze kterého se košile šily batist. Košile si uchovaly svůj plný, objemný střih a u krku a na konci rukávů byly zakončeny ozdobnou šňůrkou (obvykle černé nebo červené barvy), která košili stahovala okolo krku a okolo zápěstí. V tomto období se košile stala viditelnější a bývala zdobená výšivkami. Ve druhé polovině 16. století se poprvé objevily košile s postraním rozparkem, který se stal charakteristickým znakem košilí až do dnešní doby. V této době se také začal vyvíjet límeček – původní zakončení košile u krku, které leželo nízko se začalo postupně zvedat směrem k ohryzku a látka u krku se poprvé překlápěla a vytvářela tak límeček. A na přelomu 16. a 17. století se objevily první knoflíčky, které umožňovaly zapnutí výstřihu košile.

Někdy okolo 17. století začala košile pozvolna vyplouvat na povrch oblečení a některé její části se staly viditelnými. Tento vývoj byl ovlivněn jednak tím, že běžné ošacení se stávalo pohodlnějším a uvolněnějším, jednak i tím, že bílá košile tvořila esteticky příjemný kontrast s tmavým kabátcem. Viditelné části košile byly především manžety rukávů a límeček u krku. Bílá košile signalizovala i společenské postavení jejího nositele, protože pouze zámožní si mohli dovolit vlastnit takové množství košilí, aby jejich límečky a manžety byly za všech okolností sněhobílé a neposkvrněné. Celkem logickou inovací, která následovala, byly odpínací manžety a límečky. Při tomto uspořádání nebylo nutné prát a ošetřovat celou košili, ale stačilo pouze vyměnit manžety a límečky, kterých měl každý majitel košile více, než košilí.

Spolu s tím, jak vznikal moderní pánský oblek z původně jezdeckého saka britského aristokrata, docházelo i k dalšímu zviditelnění košile. Vývoj obleku směrem k pohodlnějšímu a nositelnějšímu střihu postupně odkrýval véčko pod krkem – klopy saka se otevírají a prostor, ve kterém je vidět košile se zvětšuje. Tím, jak je vidět větší část košile, dochází i ke změně ve střihu – tvar košile je projmutý tak, aby přesněji obepínal tělo. Zároveň se  začínají pomalu objevovat i jiné, než bílé košile – modré a proužkové. Košile této doby mají tuhý, stojatý límec, ale pro volný čas se již objevují i košile s překlopeným límcem tak, jak je známe ze současnosti.

V druhé polovině 19. století se začalo v londýnské Jermyn Street formovat centrum dodavatelů těch nejkvalitnějších košilí. Jermyn Street se začala zaplňovat obchody, které nabízely svým klientům ty nejprestižnější košile na světě, v nepřeberné nabídce barev a vzorů. Značky jako Turnbull & Asser, Thomas Pink, Hilditch & Key, Harvie & Hudson se staly dvorními dodavateli nejen pro britskou královskou rodinu, ale postupně i pro celebrity z celého světa. Dodnes patří košile z Jermyn Street k tomu nejkvalitnějšímu, co trh nabízí a navíc se těší naprosto ojedinělé prestiži. Více se o londýnské Jermyn Street dozvíte v samostatném článku na našem blogu.

Zásadní změna moderní košile přišla po 1. světové válce. Standardem se stala bavlněná košile s límcem, jehož cípy směřují dolu a s tvarovaným, tělo obepínajícím střihem. Hlavním propagátorem této pohodlnější a volnější košile byl vévoda z Windsoru a pozdější britský král Edward VIII. Manžety košile se zapínají buď na knoflíček, nebo se přehýbají a spojují pomocí manžetového knoflíčku. Podstatně se rozšiřují barvy, které se u košil používají a kromě jednobarevných se hojně nosí i košile proužkové a kostičkové.

Košile je dnes nezbytnou součástí jakéhokoliv pánského šatníku. Nosí se v rozmanitém množství barev, vzorů, střihů i tvarů límců a to jak k obleku, ke kravatě, k sportovnímu saku, tak i k obyčejným džínám.

Naší nabídku luxusních košilí značky Turnbull & Asser najdete na www.SEKORA.cz.

Historie manžetových knoflíčků

Inzerát firmy Swank z 30.let 20. století

Ačkoliv první náznaky něčeho, co by se snad dalo považovat za manžetové knoflíčky jsou patrné již na egyptských hieroglyfech nalezených v Tutanchamónově hrobce, opravdová historie tohoto módního doplňku začíná až v 17. století. Do té doby byly rukávy košilí zakončeny tkaničkami nebo se převazovaly stuhami, často bohatě zdobenými. Okolo roku 1700 se objevily první opravdové manžetové knoflíčky. Byly bohatě zdobené, velice dekorativní, vyráběné ze zlata nebo stříbra, osazené drahými kameny nebo diamanty a velmi drahé a luxusní. V té době se jednalo o extravaganci, která byla vyhrazená jen nemnohým z nejvyšších vrstev společnosti.

S průmyslovou revolucí přišlo od počátku 18. století i zásadní rozšíření manžetových knoflíčků mezi střední vrstvy obyvatelstva, které bylo umožněno masovou produkcí, pokrokem v metalurgii a novými výrobními postupy ve smaltování. Střední třída si nemohla dovolit knoflíčky ze zlata nebo stříbra a proto si oblíbila knoflíčky pozlacené či lesklé pokovené a místo drahých kamenů s oblibou nosila na manžetových knoflíčcích repliky ze skla či smaltu.

Manžetové knoflíčky s motivem ruského imperiálního orla, Fabergé

Okolo roku 1840 se objevily první košile s tzv. francouzskými manžetami, tedy s manžetami, které se přehýbají a následně spínají manžetovými knoflíčky – tak, jak se vyrábějí dodnes, o čemž svědčí i pasáž z románu Hrabě Monte Christo Alexandra Dumase st., popisující oblečení prokurátora de Villefort Tyto košile se rychle rozšířily po Evropě i do zámoří a automaticky zvýšily poptávku po manžetových knoflíčcích. Okolo roku 1880 si Američan George Krementz nechal patentovat specializovaný stroj na masovou výrobu manžetových knoflíčků, který konstrukčně vycházel ze stroje na výrobu střel, používaných za občanské války. Od té doby se manžetové knoflíčky staly velmi rozšířeným propagačním artiklem a prakticky každá americká firma je rozdávala svým zákazníkům. I ruská carevna Maria Fjodorovna často a s oblibou dávala jako projev velké přízně manžetové knoflíčky od svého dvorního klenotníka Fabergého. Slavné klenotnické firmy – Cartier, Tiffany, Fabergé, Montblans nebo Korloff – navrhovaly a vyráběly pro své movité zákazníky pozoruhodné a dodnes vyhledávané manžetové knoflíčky.

Manžetové knoflíčky z počátku 20. století, Cartier

Asi největší rozmach zaznamenaly manžetové knoflíčky od 20. let do začátku 60. let 20. století. V roce 1924 představil Boyer manžetové knoflíčky zaklapávacího typu, které se staly (a stále jsou) nejrozšířenějšími. Košile na manžetové knoflíčky byly na vrcholu a např. produkce jediného výrobce – americké společnosti Swank Inc. – dosahovala astronomických 12 milionů párů za rok.

Od šedesátých let 20. století počíná krize manžetových knoflíčků. Souvisí s celkovým uvolněním a zjednodušením pánského oblečení, kdy košile na manžetové knoflíčky byly téměř úplně nahrazeny košilemi se zapínáním manžety na jeden, dva nebo tři knoflíčky, přišité přímo ke košili. Košile na manžetové knoflíčky – a tedy i manžetové knoflíčky – ale zůstaly i v tomto kritickém období nedílnou součástí pánského formálního oblečení a pomohly tak k zachování kontinuity i rozumných výrobních sérií, které udržely aspoň základní výrobu i výrobní know-how (např. výše zmiňovaná společnost Swank vyráběla v této době okolo 200.000 párů za rok).

Knoflíčky z bílého zlata, polovina 20. let 20. století, Fritsche

V posledních několika letech je zcela zřetelný postupný návrat košilí na manžetové knoflíčky zpět do běžné pánské garderoby. Co je na této renesanci pozoruhodné je, že se mění i dříve ustálená pravidla nošení manžetových knoflíčků. V 50. letech 20. století by bylo téměř nemyslitelné, aby muž nosil košili s manžetovými knoflíčky bez kravaty a oblekového saka, ale dnes je to nejen možné, ale i atraktivní a je to projevem vytříbeného a moderního vkusu. Podobně se dnes manžetové knoflíčky rozšiřují i na dámské halenky a přestávají tedy být módním doplňkem vyhrazeným jen mužům. Renesance manžetových knoflíčků je odrazem i toho, že manžetové knoflíčky umožňují každému nositeli (muži i ženě) vyjádřit něco o sobě, sdělit svou okamžitou náladu a slouží jako perfektní personalizační symbol.

Naší nabídku manžetových knoflíčků najdete na www.SEKORA.cz.

Moderní manžetové knoflíčky pro 21.století, Robert Charles

Klasika v současném provedení - Turnbull & Asser

Historie kravaty

Historie moderní kravaty začíná roku 1635, kdy do Paříže dorazil oddíl 6000 chorvatských vojáků, vedených jejich vicekrálem, podpořit francouzského krále Ludvíka XIII. Jejich tradiční oblečení zahrnovalo i barevný šátek, který měli uvázaný okolo krku. Tyto šátky byly vyrobeny z různého materiálu – od hrubé látky u prostých vojáků až po jemnou bavlnu a hedvábí, které nosili důstojníci. Chorvatské šátky zaujaly pozornost francouzské šlechty a brzy se staly součástí uniformy francouzského vojska. Dalšímu rozšíření této módy napomohlo i to, že muži, kteří nesloužili v armádě, chtěli vypadat tak, jako by nosili uniformu. Postupně se z výrazu „à la Croate“ (jako Chorvaté) vyvinulo slovo „la cravatte“, které je dodnes používáno pro označení kravaty. V roce 1661 král Ludvík XIV. oficiálně ustavil funkci královského „cravitiera“, člověka, jehož úkolem bylo pomáhat králi při vázání kravaty.

V osmnáctém století zaznamenaly kravaty bouřlivý vývoj. Na začátku století se po celé Evropě rozšířily kravaty označené jako steinkirk – podle bitvy u Steinkirku (Estinkerke) v roce 1692. Steinkirk byl volně uvázaný šátek s cípy přichycenými na prsou. Tento styl byl tak populární, že i ženy začaly nosit méně okázalou variantu steinkirku, a to i v jiných barvách než bílé, kterou nosili muži. V průběhu let se kravaty zvyšovaly až do míry, kdy muži nemohli otáčet hlavou.

Na přelomu 18. a 19. století se do vývoje kravat nesmazatelně zapsal anglický dandy George Brian (Beau) Brummel (1778 – 1840). Podle Brummela se každý – nezávisle na majetku, původu nebo vzdělání – může stát gentlemanem tak, že bude nosit jednoduchý tmavý oblek s kravatou. Brummel se stal ve své době naprostou autoritou v odívání a dodnes nosí muži tmavé obleky, bílé košile a černé boty tak, jak to Beau Brummel propagoval. Čím jednodušší a uniformnější oblečení, tím lépe. „Gentlemani jsou známí svou diskrétností a absencí vulgární podívané,“ říkal Brummel. Jedinou součástí pánského odívání, která mohla – a měla – vyjadřovat osobnost vlastníka a jeho příslušnost ke společenské skupině, se stala právě kravata. Brummelova filozofie odívání se stala tak populární hlavně proto, že vyšla vstříc potřebám vzmáhající se střední třídy.

S ukončením napoleonských válek se opět změnila móda a vzniklo nespočetné množství kravat, šátků a jejich variant. Zejména v Anglii si každý klub, společenství nebo univerzita vyvinuly vlastní styl kravat a také způsobů jejich vázání. Stendhal po svém návratu z Anglie poznamenal, že „móda v jejich zemi není potěšením, ale povinností“. Vzhledem k postavení Británie se nový módní styl rychle rozšířil do Evropy i do Ameriky. V roce 1827 uvedl Honoré de Balzac kravatu i do literatury ve svém pojednání Umění nosit kravatu. V průběhu devatenáctého století se kravata stala nedílnou součástí pánského šatníku a postupně začala vyjadřovat nejen individualitu vlastníka, ale i jeho příslušnost ke společenské nebo profesní vrstvě.

Na samém konci 19. století se po celém světě nosily kravaty, které měly bílé, modré, červené, žluté a nebo zelené proužky na černém podkladu. Vázání kravat té doby se již začalo blížit soudobému – kravata byla jednou obtočena okolo krku a uvázána do uzlu. Na sklonku devatenáctého století také Oscar Wilde pronesl svůj nezapomenutelný výrok o kravatách: „Dobře uvázaná kravata je první vážnou věcí v životě.“

Po první světové válce bylo černé pozadí nahrazováno jasnějšími barvami, které jsou dodnes pokládány za klasické. V roce 1922 patentoval Jessie Langsdorf z New Yorku postup výroby – a tím i vzhled – moderní kravaty. Ta se skládá ze tří dílů, které jsou sešity a jsou střiženy pod  úhlem 45o vzhledem k osnově látky. Langsdorfův postup zajistil to, že moderní kravata se nekroutí a drží svůj tvar po uvázání.

V období mezi světovými válkami zaznamenala kravata svůj zlatý věk. Filmové hvězdy, jako Noel Coward, Fred Astaire, Bing Crosby nebo Frank Sinatra, udávaly tón. Britský král Edward VIII. de facto zavedl univerzální styl nošení kravat, i když pod svým jménem po abdikaci – vévoda z Windsoru. Po druhé světové válce se objevily nové materiály na vázanky – zejména polyester. Zároveň se kravaty staly barevnějšími v reakci na šedivý a khaki styl válečných let. Film nadále určoval módu – Marlon Brando ve filmu Viva Zapata spustil jednu módní vlnu a Warren Beatty ve filmu Bonnie a Clyde uvedl na svět světlou kravatu na tmavé košili.

V šedesátých letech 20. století – v době revolty proti ustáleným pořádkům – prodělala i kravata svoji nejhlubší krizi. Mnozí módní návrháři (např. Ramon Torres) se domnívali, že kravaty definitivně zmizí ze scény. Na druhém pólu názorů ale byly takové autority, jako Pierre Cardin, který uvedl na trh vázanky s květinovým vzorem a tvrdil, že „kravata může rozjasnit pánské oblečení a umožňuje jejímu nositeli vyjádřit svou osobnost“.

V 70. letech minulého století vázanky opět pevně zaujaly své postavení. Objevily se extrémně široké kravaty se vzory pop-artu. Kravata s Warholovým obrazem Marilyn Monroeové je výstižným příkladem tohoto období.

V roce vydal John Malloy – novodobý Brummel – svou knihu Oblečením k úspěchu. Podle Malloye muži, kteří nosí kravaty, jsou pokládáni za více důvěryhodné a lépe finančně zajištěné. A následně muži, kteří chtějí být úspěšní, musí brát nošení kravat naprosto vážně. Špička kravaty by měla podle Malloye sahat k opasku a vázanka by měla být v souladu s šířkou klop saka a barevně ladit s oblečením. Purpurová barva kravaty je podle Malloye nepřípustná.

Světoví módní návrháři rychle reagovali na renesanci vázanek. Kravata od renomovaného evropského návrháře se stala výrazem postavení a úspěchu. Mezi nejuznávanější značky vázanek té doby patřily Pierre Cardin a Yves Saint Laurent. Velmi rychle se začaly prosazovat i kravaty italských módních tvůrců, jako byli Armani, Gucci, Versace, Zegna a Dolce & Gabbana, kteří udávají módní směr na začátku 21. století po celém světě.

Od počátku 21. století se ujímá uvolněnější, pohodlnější styl business oblečení, který využívá klasického obleku a kvalitní košile bez kravaty. Košile má u krku rezepnutý knoflíček a kravata se tím k danému outfitu nehodí. Nicméně u opravdu formálních příležitostí, nebo v oborech, které dbají na klasické pánské oblečení (politika, pojišťovnictví, bankovnictví) přetrvává kvalitní vázanka jako nutné a poviné doplnění celkového vzhledu nositele.

Ačkoli mnozí sociologové i módní historici neustále pochybují o tom, že kravaty zůstanou v šatnících, faktem je, že vázanka byla, je a pravděpodobně i bude tou částí pánské garderóby, jež vyjadřuje osobnost jejího majitele. A proto má i v dnešní době své nezastupitelné místo.

Nabídku luxusních značkových kravat najdete na www.SEKORA.cz.

Historie kašmíru

Kašmír – nebo přesněji kašmírová vlna – patří k těm nejluxusnějším přírodním textilním materiálům, které jsou k dispozici. Je extrémně jemný, vyjíměčně lehký a zárověň hřejivý, měkoučký na omak a současně výborně drží tvar, je nemačkavý, má neobyčejně dlouhou životnost a je vzácný a drahý.

Své jméno získal kašmír po severoindické provincii, kde již od 16. století vyráběli místní řemeslníci originální, vyjímečně jemné a pozoruhodně zbarvené šály ze suroviny, kterou kupovali od čínských, tibetských a afghánských obchodnků, kteří putovali po hedvábné stezce. Indický císař Akbar Veliký (1542 – 1605) byl prvním významným propagátorem kašmíru a měl ve svém šatníku množství kašmírových šál, často v exotických barevných odstínech. Moderní historie kašmíru v západní kultuře začíná okolo roku 1800, kdy se první kašmírové šály dostaly do Paříže, kde vzbudily okamžitě velkou pozornost a stály u zrodu plánů na vlastní výrobu kašmírového zboží ve Francii. Prvním evropským komerčním zpracovatelem surového kašmíru byla francouzská společnost Valerie Audresset, která v roce 1836 začala spřádat surovinu dovezenou z Číny. Původní francouzské kašmírové šály měly, na rozdíl od originálů z Kašmíru, jiný vzor na rubu než na líci a po roce 1840 se významným producentem kašmírových šál stalo Skotsko, kde spřádali přízi, vyrobenou ve Francii. V 70. letech 19. století navštívil Kašmír majitel přádelny z Bradfordu ve Skotsku Joseph Dawson a studoval postup výroby kašmírové příze. Po svém návratu proces zdokonalil a zejména zmechanizoval a začal průmyslově vyrábět kašmírovou přízi ze suroviny, kterou si sám dovážel ze severní Číny. Postupem času se jeho společnost stala největším světovým obchodníkem a zpracovatelem kašmíru, což platí až do dnešních dní. Zároveň položil základy celého průmyslového odvětví ve Skotsku – relativně malé skotské přádelny dodnes produkují tu nejkvalitnější kašmírovou přízi a kašmírové látky.

U zrodu současné popularity kašmírových úpletů stáli ve 20. letech 20. století couturieři Jean Patou a Coco Chanel, kteří je jako první zahrnovaly do svých kolekcí. O další posílení obliby kašmírových výrobků se po 2. světové válce postaraly dvě firmy – britská N. PEAL a italská Loro Piana – a zejména hollywoodské filmové hvězdy (Marilyn Monroe, Carry Grant, Elisabeth Taylor, Gary Cooper, Steve McQueen a další).

Nabídku kašmírových svetrů najdete na www.SEKORA.cz, nabídku kašmírových šál na www.SEKORA.cz.

Steve McQueen

Marilyn Monroe