Archiv podle štítků: Edward VII

Edward VII – dědeček současného pánského stylu

Edward VII

Anglický král Edward VII (dědeček dalšího z protagonistů stylu, vévody z Windsoru), který vládl v prvním desetiletí 20. století, byl prototypem moderního konstitučního monarchy. Během dlouhého období, kdy čekal na trůn se stal něčím, co bychom dnes nazvali celebritou nebo VIP; postavou, která byla podrobně sledována médii ,probíralo se, co řekl, s kým se setkal, kam cestoval a s kým i co měl na sobě oblečené. Jeho příslušnost k anglické královské rodině v době, kdy britské impérium bylo na vrcholu své slávy i fakt, že mu pozornost, kterou vzbuzoval nevadila z něj dělal vděčný objekt novinářů i veřejnosti. Od mládí měl zájem o pánské oblékání (zlí jazykové tvrdili, že to byl jeho jediný opravdový zájem) a dlouhá doba, kdy čekal na trůn a nemohl se věnovat vladařským povinnostem tento zájem rozhodně neutlumila. Z dnešního pohledu ho lze považovat za jakéhosi otce (nebo spíš dědečka) moderního pánského oblečení.

Edward VII

Edward VII se narodil v roce 1841 jako prvorozený syn, korunní princ, královny Victorie a prince Alberta a byl pokřtěn jmény Albert Edward. Již od útlého mládí byl vychováván jako budoucí král britského impéria. Studoval v Římě, na Edinburghské univerzitě a na Oxfordu a už v teenagerovském věku se mimořádně zajímal o to, co nosí za oblečení, za což ho kritizovali oba jeho rodiče. V roce 1861, když mu bylo 20 let, zemřel jeho otec, princ Albert. Jeho matka královna Victorie se po smrti manžela v podstatě stáhla z veřejného života a na veřejnosti se ukazovala minimálně a její  reprezentační a ceremoniální povinnosti zcela převzal mladý princ. Ačkoliv na veřejnosti zastupoval britskou korunu, k jakýmkoli výkonným pravomocem ho jeho matka až do své smrti nepustila, což se stalo zdrojem značného napětí mezi princem a královnou. Až do roku 1901, kdy královna zemřela, tedy po dobu 40-ti let měl princ na starosti pouze zastupování monarchie na veřejnosti. Princ byl k těmto povinnostem mimořádně disponovaný, byl příjemným a milým společníkem s širokým rozhledem, rád cestoval, nevadila mu publicita a užíval si života plnými doušky.

Edward VII s manželkou Alexandrou Dánskou

V roce 1863 se oženil s dánskou princeznou Alexandrou (jejich syn se po smrti Edwarda VII stal králem Jiřím V.) a toto manželství bylo víceméně šťastné a vydrželo až do Edwardovi smrti. O propletenosti královských rodů na přelomu 19. a 20. století svědčí i to, že Edward byl strýcem posledního ruského cara Mikuláše II i německého císaře Viléma i (shodou okolností také posledního německého císaře). Návštěvy královských dvorů v Německu, Rusku, Dánsku patřily k poměrně častým aktivitám prince.

Edward VII (v pravo) na lovu

Vzhledem k tomu, že anglickou monarchii reprezentoval na veřejnosti, ale od jakéhokoli vlivu na reálnou politiku byl odstaven, si princ vytvořil vlastní životní postoj, který bychom dnes s trochou nadsázky nazvali playboy. Rád se zúčastňoval lovů, hrál karty, soukromě i pracovně procestoval prakticky celý svět, setkával se s osobnostmi (králi, císaři, prezidenty, umělci) po celém světě a měl několik milostných avantýr. Z českého pohledu je zajímavé, že si mimořádně oblíbil Mariánské Lázně, kam pravidelně jezdil. Jeho přirozený zájem o to, v čem chodí oblékaný, byl posílen tím, že měl čas se této zálibě věnovat i dostatečné finanční prostředky – ve své době patřil k nejlépe oblékaným mužům světa.

V roce 1901, po smrti královny Victorie se stal králem Edwardem VII a během jeho desetiletého panování se ukázal jako překvapivě rozumný, vyzrálý monarcha. Zemřel v květnu roku 1910.

Edward VII oblečen opravdu moderně

Edwarda VII je možné považovat za dědečka současného moderního pánského saka. Saka, která pro něj šil Henry Poole ze Savile Row, jsou jednodušší, uvolněnější a pohodlnější než v té době obvyklé modely a již se svým střihem velmi blíží dnešním sakům. Jeho záliba v lovectví se projevila tím že si oblíbil tvíd a vlněné látky s kostičkovým vzorem – a i to prosadil do moderního pánského šatníku. Ze stejného zdroje pochází i obohacení pánského oblečení o barvy, a to nejen v hnědých či zelených odstínech. Z jedné návštěvy německých lázní v Bad Homburgu si přivezl klobouk, který má dnes označení Homburg (více se o tomto klobouku dočtete na našem blogu) a patří k současným nejformálnějším kloboukům. Zvyk nechávat nejspodnější knoflík na vestě rozepnutý je také dědictvím Edwarda VII.

Edward VII měl na moderní pánské oblečení výrazný a určující vliv. Stál na počátku jeho zcivilnění, zpohodlnění a i když velmi dbal na formální stránku oblečení, jeho vliv na současný casual styl je nesmazatelný.

Edward VII s kloboukem Homburg

Edward VII přidal do pánského oblečení i barvy

 

 

 

 

 

 

 

 

Edward VII

Beau Brummell – anglický dandy

Beau Brummell

George Bryan Brummell (1778 – 1840), přezdívaný Beau, byl jedním z prvních mužů, označovaných termínem „dandy“. Tito muži věnovali svému zevnějšku mimořádnou, až přehnanou, pozornost a vzhledem k tomu, že obvykle pocházeli z britských šlechtických vrstev, stal se jejich zevnějšek a vtip na společenských setkáních hlavním a často jediným smyslem jejich života. Ačkoliv Beau Brummell žil na přelomu 18. a 19. století, to, jak ovlivnil pánské oblékání přetrvává dodnes. Ve své době se stal nezpochybnitelným arbitrem pánské módy a pánského oblékání a to nejen v rodné Británii, ale i ve Francii a na celém evropském kontinentě. Pozornost, kterou věnoval čistotě, perfektnímu střihu, dokonalému řemeslnému zpracování i použitým nejkvalitnějším materiálům se stala legendární (např. rukavičky mu šil jeden rukavičkář, ale palec pocházel od jiného).

George IV

George Brummell se narodil roku 1778 v rodině londýnského obecního politika ze střední třídy. Jeho rodiče, a záhy i on sám, měli ambici, aby se stal opravdovým britským gentlemanem a pronikl do nejvyšší společnosti. Vystudoval prestižní střední školu v Etonu a studoval na Oxfordu. Již za studií ovlivňoval to, co jeho okolí nosilo oblečené (v Etonu inicioval přidání kravatové spony ke kolejní uniformě, v Oxfordu se zasadil o konec bavlněných punčoch a omšelých kravat) a tato jeho schopnost se naplno projevila po roce 1794, kdy se stal důstojníkem 10. královského husarského pluku, osobního pluku prince z Walesu, pozdějšího britského krále George IV. Pozornost, kterou věnoval svému zevnějšku i novátorské a na svou dobu pokrokové názory na oblékání fascinovaly prince z Walesu natolik, že nařídil, aby služební povinnosti Beau Brummella byly minimální a přitom ho poměrně rychle povýšil až do hodnosti kapitána. V roce 1795 zemřel Beauovi otec a zanechal mu dědictví v hodnotě asi 25.000 liber, což byla v té době dost slušná částka. Brummell sloužil v armádě až do doby, kdy byl pluk dislokován do Manchesteru (1798) a v ten okamžik Brummell z armády se svolením prince vystoupil.

Baeu Brummell

Po odchodu z armády se usadil v Londýně, koupil si domek v Mayfairu a stal se nepostradatelným členem nejbližšího princova okolí. Díky přátelství s princem z Walesu opravdu pronikl do nejvyšších společenských vrstev, což ale mělo za následek nesmírný nápor na jeho finance, kterých rychle ubývalo. V roce 1811 se princ z Walesu stal regentem království a poněkud upravil své zvyky a i mezi princem a Beau Brummellem to občas zajiskřilo. Při jedné příležitosti se Beau potkal s princem, kterého doprovázel lord Alvanley. Princ Brummella zcela ignoroval a prostořeký Beau se s nevinným pohledem zeptal lorda Alvanleyho „Kdo je ten váš tlustý přítel ?“. Tato poznámka definitivně ukončila Brummellovo přátelství s princem a narůstající finanční obtíže vedly Brummella v roce 1816 k útěku před vězením pro dlužníky do Francie. Ve francouzském exilu žil až do své smrti v roce 1840, ale i ve Francii si zachoval svou pověst arbitra módy a i Honoré de Balzac mu věnoval sérii článků.

Beau Brummell v typickém oblečení

Brummmellův přínos k tomu, jak se muži oblékali, spočíval v tom, že výrazně zjednodušil a zpohodlněl pánskou módu. Bohaté ornamenty, široké používání krajek a nošení napudrovaných paruk nahradil „civilnějším“, jednodušším vzhledem, postaveném na bázi perfektně střiženého saka (se šosy), vestičky a kalhot v plné délce (až k botám); to vše doplněné jednoduchou bílou lněnou košilí a perfektně uvázanou kravatou. Brummellovým odkazem je i barevná kombinace, postavená na barevném kontrastu – tmavé sako (černé, temně modré nebo lahvově zelené), světlejší vesta, sněhobílá košile a světlé, pískově žluté, kalhoty.

Brummell měl vliv i na osobní hygienu – prosazoval, že muž musí být oholený, ostříhaný a vykoupaný, s vyčištěnými zuby. A oblečený do čistého, vyžehleného ošacení. Ačkoli dnes je to naprostá samozřejmost, v Brummellově době šlo o zela revoluční přístup.

I když dnes je již způsob oblečení, propagovaný Brummellem, hodně archaický, ve své době odstartoval sice pozvolný, ale nezadržitelný přechod k pánskému oblečení tak, jak ho známe dnes. Na Brummella bezprostředně navázal další britský dandy – král Edward VII (více se o Edwardovi VII dočtete na našem blogu), který žil o století později.

Socha Beau Brummella v londýnské Jermyn Street

Pin It

Homburg – nejspolečenštější klobouk

Stetson Homburg s ozdobným pírkem

Klobouk typu Homburg je dnes tím nejspolečenštějším, nejvíce formálním druhem klobouku, který se běžně nosí. Jedná se o tvrdší plstěný klobouk s poměrně úzkou krempou, která je na okrajích zahnutá směrem vzhůru. Charakteristickou pro Homburg je jakási podélná prohlubeň nebo linka na vrcholu koruny klobouku. Typickou barvou pro Homburg jsou černá nebo šedá (zejména v mírně tmavším odstínu) ale existují i varianty klobouku v hnědé či tmavě modré barvě.

Britský král Edward VII v Homburgu

Za rozšířením klobouku typu Homburg stojí britský král Edward VII. V roce 1882 navštívil německé lázeňské město Bad Homburg, které leží nedaleko Frankfurtu na Mohanem a při svém pobytu navštívil i továrnu na klobouky Möckel. Tuto továrnu založil roku 1806 Johann Georg Möckel, který pocházel z kloboučnické rodiny a jeho továrna vyráběla vysoce kvalitní klobouky na tom nejmodernějším a nejpokrokovějším zařízení té doby. V době návštěvy Edwarda VII měla továrna okolo 100 zaměstnanců a své klobouky vyvážela do celého světa. Edward si od Möckela koupil klobouk, který začal často a rád nosit a vzhledem k tomu, že byl pozorně sledován médii klobouk se rychle rozšířil.

O tom, jak vznikl klobouk Homburg existují dvě legendy. První, méně dramatická a pravděpodobnější odvozuje vznik Homburgu od zeleného loveckého klobouku německého císaře Viléma II, který nosil nejen sám císař, ale i jeho lovecký doprovod. Vilémův lovecký klobouk měl širší krempu, po stranách vysoko ohnutou vzhůru. Druhá legenda vypráví o italském inženýrovi, politikovi a vlastenci Cristianu Lobbiovi, který byl při jedné politické potyčce v roce 1869 udeřen do buřinky hůlkou, která v klobouku vytvořila sice prohlubeň, ale Cristiana Lobbiu buřinka ochránila. Lobbia pak v tomto klobouku navštívil parlament, aby demonstroval jak se s ním zachází a od této události prý se dá vysledovat vznik klobouku Homburg. Ačkoli není tak zajímavá, legenda spojená s císařem Vilémem II. Je asi pravděpodobnější.

Anthony Eden

V období po 1. světové válce se základní tvar Homburgu mírně upravil – klobouk se stal nižším tak, aby se mužům pohodlněji nastupovalo do auta. Auta měla za následek i pozvolný ale nenávratný úpadek obliby cylindrů a již v meziválečném období byl Homburg považován za výrazně společenský klobouk. S oblibou a často ho nosil i Anthony Eden, britský ministr zahraničí a pozdější premiér; nejčastěji nosil Homburg v černé barvě a dodnes se Homburgu někdy říká Eatonův klobouk. I Winston Churchill nosil Homburg často, obvykle ve středně tmavé šedé barvě.

V období po 2. světové válce si Homburg upevnil své postavení jak nejspolečenštější, nejformálnější a nejelegantnější klobouk, možná pod vlivem právě Anthony Edena a Winstona Churchilla. Dwight Eisenhower při své inauguraci do funkce prezidenta Spojených států v roce 1953 vyměnil do té doby povinný cylindr právě za Homburg. I německý poválečný kancléř Konrad Adenauer Homburg často nosil. Asi nejznámějšími filmovými rolemi pro Homburg klobouk jsou ty na hlavě Al Pacina ve filmech ze série Kmotr a ty ve společnosti Davida Sucheta jako Hercula Poirota v úspěšném seriálu detektivek podle Agathy Christie.

Klobouk Homburg zůstává i dnes tím nejvíce formálním, společenským kloboukem, který si i v současné době najde své příznivce.

Naší nabídku klobouků Homburg značky Stetson najete na www.SEKORA.cz.

Vhodnost pro formální příležitosti Vhodnost pro dennodenní nošení Vhodnost pro volnočasové nošení
Homburg klobouk  +++ ++ +

Vhodnost udáváme pomocí 0 až 3 křížků, kdy 3 křížky znamenají maximální vhodnost a žádný křížek znamená, že daný typ pro danou příležitost opravdu není vhodný

Winston Churchill

Al Pacino ve filmu Kmotr

 

 

David Suchet jako Hercule Poirot

Pin It

Vévoda z Windsoru – průkopník pohodlného stylu

Vévoda z Windsoru

Vévoda z Windsoru je mnohými označován za nejlépe oblékaného muže 20. století. Jeho vliv na současnou podobu pánského oblékání je zcela zásadní – byl to on, kdo propagoval pohodlnější, komfortnější styl, nebál se používat do té doby nezvyklé barvy a jejich kombinace a byl nedostižným mistrem ve volbě vzorů a jejich vzájemného sladění.

Narodil se v roce 1894 jako nejstarší syn britského krále Jiřího V. a královny Marie a vnuk krále Edwarda VII. V 16-ti letech získal titul prince z Walesu, který přísluší následníkovi trůnu. Vzdělání získal na námořní akademii na Oxfordu, i když jeho studijní výsledky nebyly nikterak oslnivé. V průběhu první světové války sloužil v britské armádě a ačkoliv mu nebylo umožněno se zapojit do bojů zákopové války (z obavy, že by mohl padnout do zajetí) navštěvoval frontu poměrně často. Ve 20. letech 20. století intenzivně cestoval po zemích, které tvořily britské impérium jako reprezentant svého otce. Jeho postavení, množství cest, příjemný vzhled a v neposlední řadě i fakt, že zůstával svobodným, z něj udělali opravdovou celebritu a jednu z nejfotografovanějších postav své doby.

Vévoda z Windsoru se ženou Wallis (1940)

Jeho otec, král Jiří V. zemřel v lednu 1936 a princ z Walesu se stal britským králem Edwardem VIII. Když se koncem roku 1936, po necelém roce své vlády, rozhodl, že se ožení s Wallis Simpsonovou, již dvakrát rozvedenou Američankou, zvedla se proti tomuto záměru poměrně ostrá nevole v britské královské rodině i vládnoucí garnituře, která donutila mladého krále, aby abdikoval a trůn přenechal svému mladšímu bratrovi. Po abdikaci mu byl v roce 1937 udělen titul vévoda z Windsoru, který je z jeho titulů nejznámější. Vévoda se roku 1937 oženil ve Francii se svou láskou Walis a do začátku druhé světové války žil ve Francii. Po vypuknutí druhé světové války byl uklizen na Bahamy, kde zastával post guvernéra. Jeho odsun na Bahamy byl zapříčiněn i tím, že měl zcela jiný, vstřícnější postoj k německým nacistům. Po skončení druhé světové války se opět přestěhoval do Francie, kde žil až do roku 1972, kdy zemřel. Jeho vztahy s rodinou zůstaly napjaté a neurovnané až do jeho smrti.

Vévoda z Windsoru se ženou Wallis při sportovním utkání -opravdu moderní outfit

Nejvýraznější vliv vévody z Windsoru na pánskou módu lze datovat do 20. let 20. století, do období jeho častého cestování po světě a do období, kdy byl opravdovou celebritou. Vévoda z Windsoru preferoval nosit pohodlnější, civilnější oblečení a nebál se experimentovat s barvami a zejména vzory. Byl to právě on, kdo stál za dnešní podobou pánské oblekové košile, pohodlnější a méně naškrobené, dnes běžně nošené v mnoha různých barevných odstínech. Vévoda z Windsoru byl tím, kdo uvedl do povědomí kombinaci obleku a svetru s výstřihem do V, sportovněji laděný outfit do chladnějších dní. Byl to on, kdo se nebál vzít si semišové boty k obleku i při společenských příležitostech a tak vlastně semišové boty uvedl do moderního pánského oblečení. V době, kdy klobouk patřil k dobrému vychování každého muže, se vévoda často objevoval na sportovních událostech v ploché čepici – bekovce. Díky své menší postavě nosil vévoda kalhoty s poměrně vysokým pasem, který mu jeho krejčí (kterým byl prakticky po celý vévodův život Scholte ze slavné Savile Row) upravoval elastickým materiálem tak, aby kalhoty držely na místě i beze šlí, které vévoda nesnášel. Nechával si upravovat i další součásti svého šatníku tak, aby byly maximálně pohodlné (např. levou kapsu na kalhotách měl hlubší, aby se mu tam lépe vešla krabička cigaret nebo jeho kravaty byly v oblasti vázání uzlu plnější tak, aby uvázaný uzel Four In Hand lépe vypadal).

Vévoda z Windsoru v charakteristickém obleku s větší, výraznou kostičkou

Vévoda z Windsoru byl opravdovým mistrem v kombinaci vzorů. Ačkoliv menší postavy, nebál se nosit kostkované obleky a to i s velkou a výraznou kostičkou, kombinoval své obleky s košilí s proužkem nebo s kostičkou, proužkovanou kravatou a ponožkami se vzorem. Existuje záznam z roku 1960, který potvrzuje, že vévoda z Windsoru měl v té době 55 business obleků, 15 večerních obleků a 3 vysoce formální obleky a více než 100 párů bot.

Vévoda z Windsoru byl opravdovým průkopníkem a propagátorem pohodlnějšího stylu oblékání. Jeho aristokratický původ, celosvětová známost a především opravdový a celoživotní zájem o styl mu tuto pozici usnadňovaly.

 

Vévoda z Windsoru - mistr v kombinaci vzorů a barev

Vévoda z Windsoru v ploché čepce - bekovce

 

Moderní typy pánských klobouků

Klobouky doprovází lidstvo již několik tisíciletí a proto určitě nepřekvapuje, že existuje velké a rozmanité množství různých typů a variací klobouků. Nicméně v současné době se počet typů klobouků, které se běžně nosí zredukoval na cca 6 základních.

Homburg

Homburg je dnes klasickým pánským kloboukem, který je nejvhodnější volbou pro velmi formální příležitosti. Vznikl okolo roku 1880, kdy byl princ z Walesu, pozdější britský panovník Edward VII, na dovolené v lázeňském městě Bad Homburg u Frankfurtu nad Mohanem. Ve městě v té době fungovala a prosperovala továrna na klobouky značky Mockel, která provázela některé významné lázeňské hosty po svých provozech. Edward VII si při své návštěvě objednal klobouk, který poté často a rád nosil a tím ho celosvětově zpropagoval. Postupem času se homburg vyprofiloval jako pánský doplněk pro formální příležitosti a dnes je pokládán za nejvíce společenský klobouk hned po cylindru. Až do 60. let 20. století je možné homburg najít na fotografiích dobových celebrit, z nichž např. Anthony Eden, britský válečný ministr zahraničí, tento klobouk nosil opravdu často.

Typický homburg je plstěný klobouk s vyšší korunou, středně širokou krempou, jejíž konce jsou zatočeny nahoru do jakési ruličky. Klobouk je vyztužen a na vrcholu koruny je vytvarována podélná rýha. Typickými barvami, ve kterých se homburg proslavil jsou šedá a černá, doplněné poměrně širokou, obvykle černou, stuhou na úpatí koruny klobouku. Více se o klobouku Homburg dozvíte v samostatném článku na našem blogu.

Naší nabídku klobouků Homburg najdete na www.SEKORA.cz.

Fedora

Fedora je dnes asi nejrozšířenějším a nejčastěji nošeným typem klobouku. Název Fedora vychází z divadelní hry Victoriena Sardoua, kterou napsal pro Sarah Bernhardt v roce 1882. Sarah Bernhardt v ní ztělesňovala princeznu Fédoru a nosila na hlavě klobouk, který se stal vzorem pro moderní fedoru. Na konci 19. století se z původně ženského modelu stal především klasický pánský klobouk, vyráběný po celém světě v milionech kusů a i základem, z kterého časem vznikly i jiné typy klobouků (trilby či borsalino jsou typickými ukázkami klobouků, jejichž původ lze jednoznačně spojit s fedorou). Klobouk fedora se stal symbolem doby americké prohibice a gangsterů a detektivů 30. let 20. století a k posílení asociace této doby s fedorou nemálo přispěla i hollywoodská studia. Moderní renesance fedory je neodmyslitelně spjatá s kloboukem Indiana Jonese v podání Harrisona Forda.

Fedora má poněkud protáhlý tvar, měkké dýnko s širší krempou, které obvykle je tvarováno tak, aby stínilo oči. Na vrcholu koruny je často podlouhlá nebo trojúhelníková prohlubeň a po stranách koruny bývají vymodelovány jamky. Fedora je elegantní, nenáročný a stylový klobouk, který svého nositele perfektně chrání před nepřízní počasí či před ostrým slunečním světlem. Klasická fedora je plstěná, ale existují i variace z kůže či bavlny.

Fedora je pravděpodobně nejuniverzálnějším kloboukem a dnes nejrozšířenějším a nejméně provokativním. Perfektně se hodí k běžnému pracovnímu oblečení, nezklame jako klobouk pro volný čas a lze ji bez ztráty květinky nosit i k ryze formálním příležitostem. Více se o kloboucích fedora dozvíte v samostatném článku na našem blogu.

Naší nabídku klobouků fedora najdete na www.SEKORA.cz.

Trilby

Jedním ze základních typů moderních klobouků je klobouk, označovaný jako trilby. Trilby je charakteristický tím, že má relativně úzkou, oválnou krempu, která ve předu směřuje mírně dolů a v zadní partii klobouku je ohnutá směrem nahoru. Koruna klobouku trilby (jeho výška) je poměrně nízká a je zdoben stuhou po spodním obvodu koruny. Klasický trilby se vyráběl z vlněné nebo kožešinové plsti, ale vlněné či tvídové varianty byly stejně oblíbené. Celkově působí trilby menším dojmem, než klasické klobouky.

Klobouk získal svůj název podle divadelní hry Trilby, vzniklé na základě románu George du Maurier (dědeček známé spisovatelky Daphné du Maurier). Román i divadelní hra byly ve své době nesmírně populární a v oblibě je předstihl snad jen Stokerův Hrabě Drákula. Divadelní hra byla poprvé uvedená v Paříži v roce 1895 a herci na jevišti nosili ke svým kostýmům – v té době – divné klobouky, které se ale díky oblíbenosti hry i románu rychle rozšířili a to nejen po Paříži, ale celosvětově. Trilby, název románu, hry i klobouků, je křestní jméno hlavní hrdinky díla, Trilby O´Ferrall.

Klobouk typu Trilby vychází z klasického typu fedora, doplněného některými prvky tradičního tyrolského klobouku. Trilby se objevil ve správný čas, což pomohlo jeho rychlému rozšíření. Masivní nástup automobilů vyžadoval i doladění tehdejšího oblečení a trilby rychle bodoval díky tomu, že je nižší, než v té době běžné modely, a nastupování a vystupování do a z automobilu s ním bylo výrazně jednodušší.Trilby se lavinovitě šířil po kontinentální Evropě i v zámoří. V Anglii se v polovině 20. let 20. století stal de facto povinným doplňkem oblečení na dostihovém závodišti (typicky v hnědé barvě) a tuto pozici si udržel dodnes – trilby k dostihům v Anglii patří. Na vrcholu popularity se nesl až do konce 60. let 20. století, kdy začala obliba klobouků celkově vadnout.

V současné době patří trilby, spolu s fedorou, ke kloboukům, které táhnou reinkarnaci klobouků jako módního doplňku. Díky tomu, že působí subtilním dojmem, je trilby hlavním protagonistou klobouků pro ženy. Moderní trilby je zdoben často výraznou stuhou a populární je i jeho slamáková varianta. Klobouk typu trilby je navzdory své více než stoleté historii opravdu moderním kloboukem. Nejen ženy ocení jeho opticky menší vzhled, který neupoutává tolik pozornost ke klobouku. Zvednutí krempy v zadní části působí elegantně a přitom uvolněně a celkově trilby výborně ladí s méně formálními a pohodlnějšími požadavky na současné oblečení. Více se o trilby kloboucích dočtete v samostatném článku na našem blogu.

Naší nabídku trilby klobouků najdete na www.SEKORA.cz.

Panama

Klobouky, označované jako panama, jsou pletené z vláken tropických palem a primárně slouží k ochraně před sluncem a úžehem. Ačkoliv se jim říká panama, jejich domovinou je Ekvádor, kde se dodnes ručně vyrábějí ty nejkvalitnější a nejjemnější varianty. Za svoje rozšíření vděčí stavbě panamského průplavu, odkud se rozšířily po celém světě. Velkým propagátorem se stal americký prezident Theodore Roosevelt a dodnes dostává každý prezident Spojených států jeden kus darem od Ekvádoru po své inauguraci.

Moderní Panama je lehký letní klobouk, který perfektně chrání před sluncem a díky tomu, že je vzdušný jeho nositel výborně snáší i tropická horka. Vyrábí se buď z vláken palmy (panamské palmy či palmy rafia) nebo z umělého materiálu zvaného toyo. Nejčastěji panamy mají tvar velmi podobný klasické fedoře, ale existují i ve variantách westernových či vyloženě dámské modely. Nejluxusnější panamy jsou stále ručně pletené v Ekvádoru, i když i tam postupně mizí řemeslníci, kteří umějí jemné klobouky uplést.

V nabídce značky Stetson jsou klobouky typu panama jak v luxusním provedení, které pocházejí z originální domoviny a jsou ručně pletené, tak i dostupnější modely z vláken palmy rafia či toyo. Protože je značka Stetson nerozlučně spjatá s kovbojskými klobouky, je v nabídce i vyloženě westernový klobouk, stejně jako modely, určené primárně pro dámy. Více se o panama kloboucích dočtete v samostatném článku na našem blogu.

Naší nabídku panama klobouků najdete na www.SEKORA.cz.

Westernové klobouky

Jako westernové klobouky jsou označovány klobouky, které mají svůj původ při dobývání amerického západu, ale popularitu získali zejména v 50. a 60. letech minulého století díky hollywoodským westernům.

Jedná se o klobouky, které vycházejí z pracovních klobouků a jejich primárním účelem bylo ochránit svého nositele před nepřízní počasí – chladem, deštěm, větrem, ale i sluncem. Jako takové mají obvykle širší krempu, často ohnutou po stranách nahoru a vyšší korunu. Typicky se vyráběli z kožešinové plsti (často z bobří kožešiny) nebo z plsti vlněné. Oba materiály mají vynikající tepelně izolační vlastnosti, vyžadují minimální údržbu, lze je jednoduše tvarovat a jsou opravdu dlouhověké.

Americká značka Stetson se od svého počátku (založená v roce 1865) specializovala právě na pracovní klobouky pro americké kovboje, farmáře a osadníky. První model, který značka vyráběla se jmenoval Boss of the Plains a získal zcela ojedinělé kultovní postavení. Obliba westernových klobouků dosáhla maxima v době, kdy Hollywood produkoval své nejslavnější westernové filmy a hvězdy jako John Wayne, Gary Cooper, James Stewart, Steve McQueen, Clint Eastwood, Paul Newman a mnozí další se na filmovém plátně objevovali v kloboucích značky Stetson. Více se o značce Stetson dozvíte na našem blogu.

Westernové klobouky mají své místo i v současné době. Ačkoliv jejich nošení ve střední Evropě vyžaduje odvahu a sebedůvěru, nikdo jim nemůže upřít eleganci a praktičnost. Více informací o westernových kloboucích najdete v článku na našem blogu.

Naší nabídku westernových klobouků značky Stetson najdete na www.SEKORA.cz.

Buřinka

Buřinka (označovaná také jako bowler nebo derby klobouk) je tvrdý plstěný klobouk s užší okrouhlou krempou a poměrně vysokou oválnou korunou. Buřinka vznikla v Anglii v polovině 19. století jako klobouk, který měl chránit hlavu při jízdě na koni a je proto velmi praktická a funkční. Buřinka byla velmi rozšířená při dobývání amerického západu, kde získala svoje jméno derby klobouk. V první polovině 20. století se buřinka stala ikonou britského stylu a do konce 70. let 20. století byla téměř nezbytnou součástí oblečení finančníků z londýnské City.

Ačkoliv je buřinka nejen praktická (dobře sedí na hlavě a dobře chrání hlavu) ale i mimořádně elegantní, dnes je poněkud výstřední a staromódní. Pokud se ale dobře nakombinuje s ostatním oblečením, může působit velmi stylově a chic. I v dnešní době je reminiscencí opravdového britského stylu.

Více se o buřince dozvíte na našem blogu. Naší nabídku buřinek značky Stetson najdete na www.SEKORA.cz.