Archiv podle štítků: DoW

Vévoda z Windsoru – průkopník pohodlného stylu

Vévoda z Windsoru

Vévoda z Windsoru je mnohými označován za nejlépe oblékaného muže 20. století. Jeho vliv na současnou podobu pánského oblékání je zcela zásadní – byl to on, kdo propagoval pohodlnější, komfortnější styl, nebál se používat do té doby nezvyklé barvy a jejich kombinace a byl nedostižným mistrem ve volbě vzorů a jejich vzájemného sladění.

Narodil se v roce 1894 jako nejstarší syn britského krále Jiřího V. a královny Marie a vnuk krále Edwarda VII. V 16-ti letech získal titul prince z Walesu, který přísluší následníkovi trůnu. Vzdělání získal na námořní akademii na Oxfordu, i když jeho studijní výsledky nebyly nikterak oslnivé. V průběhu první světové války sloužil v britské armádě a ačkoliv mu nebylo umožněno se zapojit do bojů zákopové války (z obavy, že by mohl padnout do zajetí) navštěvoval frontu poměrně často. Ve 20. letech 20. století intenzivně cestoval po zemích, které tvořily britské impérium jako reprezentant svého otce. Jeho postavení, množství cest, příjemný vzhled a v neposlední řadě i fakt, že zůstával svobodným, z něj udělali opravdovou celebritu a jednu z nejfotografovanějších postav své doby.

Vévoda z Windsoru se ženou Wallis (1940)

Jeho otec, král Jiří V. zemřel v lednu 1936 a princ z Walesu se stal britským králem Edwardem VIII. Když se koncem roku 1936, po necelém roce své vlády, rozhodl, že se ožení s Wallis Simpsonovou, již dvakrát rozvedenou Američankou, zvedla se proti tomuto záměru poměrně ostrá nevole v britské královské rodině i vládnoucí garnituře, která donutila mladého krále, aby abdikoval a trůn přenechal svému mladšímu bratrovi. Po abdikaci mu byl v roce 1937 udělen titul vévoda z Windsoru, který je z jeho titulů nejznámější. Vévoda se roku 1937 oženil ve Francii se svou láskou Walis a do začátku druhé světové války žil ve Francii. Po vypuknutí druhé světové války byl uklizen na Bahamy, kde zastával post guvernéra. Jeho odsun na Bahamy byl zapříčiněn i tím, že měl zcela jiný, vstřícnější postoj k německým nacistům. Po skončení druhé světové války se opět přestěhoval do Francie, kde žil až do roku 1972, kdy zemřel. Jeho vztahy s rodinou zůstaly napjaté a neurovnané až do jeho smrti.

Vévoda z Windsoru se ženou Wallis při sportovním utkání -opravdu moderní outfit

Nejvýraznější vliv vévody z Windsoru na pánskou módu lze datovat do 20. let 20. století, do období jeho častého cestování po světě a do období, kdy byl opravdovou celebritou. Vévoda z Windsoru preferoval nosit pohodlnější, civilnější oblečení a nebál se experimentovat s barvami a zejména vzory. Byl to právě on, kdo stál za dnešní podobou pánské oblekové košile, pohodlnější a méně naškrobené, dnes běžně nošené v mnoha různých barevných odstínech. Vévoda z Windsoru byl tím, kdo uvedl do povědomí kombinaci obleku a svetru s výstřihem do V, sportovněji laděný outfit do chladnějších dní. Byl to on, kdo se nebál vzít si semišové boty k obleku i při společenských příležitostech a tak vlastně semišové boty uvedl do moderního pánského oblečení. V době, kdy klobouk patřil k dobrému vychování každého muže, se vévoda často objevoval na sportovních událostech v ploché čepici – bekovce. Díky své menší postavě nosil vévoda kalhoty s poměrně vysokým pasem, který mu jeho krejčí (kterým byl prakticky po celý vévodův život Scholte ze slavné Savile Row) upravoval elastickým materiálem tak, aby kalhoty držely na místě i beze šlí, které vévoda nesnášel. Nechával si upravovat i další součásti svého šatníku tak, aby byly maximálně pohodlné (např. levou kapsu na kalhotách měl hlubší, aby se mu tam lépe vešla krabička cigaret nebo jeho kravaty byly v oblasti vázání uzlu plnější tak, aby uvázaný uzel Four In Hand lépe vypadal).

Vévoda z Windsoru v charakteristickém obleku s větší, výraznou kostičkou

Vévoda z Windsoru byl opravdovým mistrem v kombinaci vzorů. Ačkoliv menší postavy, nebál se nosit kostkované obleky a to i s velkou a výraznou kostičkou, kombinoval své obleky s košilí s proužkem nebo s kostičkou, proužkovanou kravatou a ponožkami se vzorem. Existuje záznam z roku 1960, který potvrzuje, že vévoda z Windsoru měl v té době 55 business obleků, 15 večerních obleků a 3 vysoce formální obleky a více než 100 párů bot.

Vévoda z Windsoru byl opravdovým průkopníkem a propagátorem pohodlnějšího stylu oblékání. Jeho aristokratický původ, celosvětová známost a především opravdový a celoživotní zájem o styl mu tuto pozici usnadňovaly.

 

Vévoda z Windsoru - mistr v kombinaci vzorů a barev

Vévoda z Windsoru v ploché čepce - bekovce

 

Edward VII – dědeček současného pánského stylu

Edward VII

Anglický král Edward VII (dědeček dalšího z protagonistů stylu, vévody z Windsoru), který vládl v prvním desetiletí 20. století, byl prototypem moderního konstitučního monarchy. Během dlouhého období, kdy čekal na trůn se stal něčím, co bychom dnes nazvali celebritou nebo VIP; postavou, která byla podrobně sledována médii ,probíralo se, co řekl, s kým se setkal, kam cestoval a s kým i co měl na sobě oblečené. Jeho příslušnost k anglické královské rodině v době, kdy britské impérium bylo na vrcholu své slávy i fakt, že mu pozornost, kterou vzbuzoval nevadila z něj dělal vděčný objekt novinářů i veřejnosti. Od mládí měl zájem o pánské oblékání (zlí jazykové tvrdili, že to byl jeho jediný opravdový zájem) a dlouhá doba, kdy čekal na trůn a nemohl se věnovat vladařským povinnostem tento zájem rozhodně neutlumila. Z dnešního pohledu ho lze považovat za jakéhosi otce (nebo spíš dědečka) moderního pánského oblečení.

Edward VII

Edward VII se narodil v roce 1841 jako prvorozený syn, korunní princ, královny Victorie a prince Alberta a byl pokřtěn jmény Albert Edward. Již od útlého mládí byl vychováván jako budoucí král britského impéria. Studoval v Římě, na Edinburghské univerzitě a na Oxfordu a už v teenagerovském věku se mimořádně zajímal o to, co nosí za oblečení, za což ho kritizovali oba jeho rodiče. V roce 1861, když mu bylo 20 let, zemřel jeho otec, princ Albert. Jeho matka královna Victorie se po smrti manžela v podstatě stáhla z veřejného života a na veřejnosti se ukazovala minimálně a její  reprezentační a ceremoniální povinnosti zcela převzal mladý princ. Ačkoliv na veřejnosti zastupoval britskou korunu, k jakýmkoli výkonným pravomocem ho jeho matka až do své smrti nepustila, což se stalo zdrojem značného napětí mezi princem a královnou. Až do roku 1901, kdy královna zemřela, tedy po dobu 40-ti let měl princ na starosti pouze zastupování monarchie na veřejnosti. Princ byl k těmto povinnostem mimořádně disponovaný, byl příjemným a milým společníkem s širokým rozhledem, rád cestoval, nevadila mu publicita a užíval si života plnými doušky.

Edward VII s manželkou Alexandrou Dánskou

V roce 1863 se oženil s dánskou princeznou Alexandrou (jejich syn se po smrti Edwarda VII stal králem Jiřím V.) a toto manželství bylo víceméně šťastné a vydrželo až do Edwardovi smrti. O propletenosti královských rodů na přelomu 19. a 20. století svědčí i to, že Edward byl strýcem posledního ruského cara Mikuláše II i německého císaře Viléma i (shodou okolností také posledního německého císaře). Návštěvy královských dvorů v Německu, Rusku, Dánsku patřily k poměrně častým aktivitám prince.

Edward VII (v pravo) na lovu

Vzhledem k tomu, že anglickou monarchii reprezentoval na veřejnosti, ale od jakéhokoli vlivu na reálnou politiku byl odstaven, si princ vytvořil vlastní životní postoj, který bychom dnes s trochou nadsázky nazvali playboy. Rád se zúčastňoval lovů, hrál karty, soukromě i pracovně procestoval prakticky celý svět, setkával se s osobnostmi (králi, císaři, prezidenty, umělci) po celém světě a měl několik milostných avantýr. Z českého pohledu je zajímavé, že si mimořádně oblíbil Mariánské Lázně, kam pravidelně jezdil. Jeho přirozený zájem o to, v čem chodí oblékaný, byl posílen tím, že měl čas se této zálibě věnovat i dostatečné finanční prostředky – ve své době patřil k nejlépe oblékaným mužům světa.

V roce 1901, po smrti královny Victorie se stal králem Edwardem VII a během jeho desetiletého panování se ukázal jako překvapivě rozumný, vyzrálý monarcha. Zemřel v květnu roku 1910.

Edward VII oblečen opravdu moderně

Edwarda VII je možné považovat za dědečka současného moderního pánského saka. Saka, která pro něj šil Henry Poole ze Savile Row, jsou jednodušší, uvolněnější a pohodlnější než v té době obvyklé modely a již se svým střihem velmi blíží dnešním sakům. Jeho záliba v lovectví se projevila tím že si oblíbil tvíd a vlněné látky s kostičkovým vzorem – a i to prosadil do moderního pánského šatníku. Ze stejného zdroje pochází i obohacení pánského oblečení o barvy, a to nejen v hnědých či zelených odstínech. Z jedné návštěvy německých lázní v Bad Homburgu si přivezl klobouk, který má dnes označení Homburg (více se o tomto klobouku dočtete na našem blogu) a patří k současným nejformálnějším kloboukům. Zvyk nechávat nejspodnější knoflík na vestě rozepnutý je také dědictvím Edwarda VII.

Edward VII měl na moderní pánské oblečení výrazný a určující vliv. Stál na počátku jeho zcivilnění, zpohodlnění a i když velmi dbal na formální stránku oblečení, jeho vliv na současný casual styl je nesmazatelný.

Edward VII s kloboukem Homburg

Edward VII přidal do pánského oblečení i barvy

 

 

 

 

 

 

 

 

Edward VII

Bermudy – kraťasy se stylem

Klasický outfit s bermudami

Jako bermudy se dnes označují delší kraťasy s délkou nohavic ke kolenům v pánském i dámském provedení. Původní, originální bermudy byly jednobarevné, obvykle bavlněné, často se sámky. Nosily se ke košili, saku a kravatě a výrazným rysem byly i vysoké jednobarevné (obvykle tmavé – černé nebo temně modré) podkolenky a černé společenské mokasíny.

Až do poloviny 20. století byla délka kalhot jedním ze zásadních atributů, který rozlišoval muže od chlapců – muži nosili zásadně dlouhé kalhoty a chlapci krátké. To platilo všude na světě, s výjimkou Bermudských ostrovů, britského dominia v karibiku. Historka, která popisuje, jak bermudy vzniky, hovoří o Nathanialu Coxonovi, který v polovině 19. století provozoval čajovnu na Bermudách. Tato čajovna se stala vyhledávaným a oblíbeným místem, kam chodili příslušníci britského námořnictva, které mělo na Bermudských ostrovech severoatlantické velitelství. Zaměstnanci čajovny si panu Coxonovi stěžovali na nesnesitelné horko, ve kterém museli v často přeplněné čajovně pracovat a Nathanial Coxon jim zkrátil dlouhé khaki kalhoty (více se o khaki kalhotách dočtete na našem blogu) tak, že jejich nohavice nechal ustřihnout těsně nad koleny. Kontraadmirál Mason Berridge, který byl pravidelným hostem čajovny, k těmto krátkým kalhotám přidal vysoké podkolenky a tento outfit zavedl jako uniformu britského válečného námořnictva v tropických oblastech.

Vévoda z Windsoru (vlevo) v bermudách

Dlouhé kraťasy – bermudy – doplněné o vysoké podkolenky, společenské mokasíny (více se o společenských mokasínách dozvíte na našem blogu) a ve spojení s oblekovou košilí, kravatou a sakem – nejčastěji blazerem (více se o blazeru dočtete na našem blogu) – se staly charakteristickým oblečením Bermudských ostrovů. K jejich celosvětovému rozšíření přispěl i Ernest Hemingway, který na Bermudách pobýval a vévoda z Windsoru, který byl v době 2. světové války guvernérem Bermudských ostrovů.

Dnes jsou termínem bermudy označovány kraťasy s délkou nohavic ke kolenům, nezávisle na tom, zda se jedná o pánské či dámské, jednobarevné či vzorované a z libovolného materiálu. I plavky s delšími nohavicemi se tímto termínem označují. A tak, jak se celkově móda uvolňuje a zpohodlňuje, není již nezbytné k bermudám nosit vysoké podkolenky ani společenské boty ani košili; nosí se k teniskám či k žabkám bez ponožek, ke tričku nebo polokošili. Faktem ale je, že původní outfit je mimořádně elegantní a stylový.

Klasický outfit s bermudami

Bermudy v moderním pojetí (Lacoste)

 

 

 

 

 

 

 

 

Pánské jednořadé sako – nutná stálice pánské módy

Jenořadé sako se dvěma knoflíky

Pánské jednořadé sako v dnešní podobě je již více než 100 let tradiční a velmi oblíbenou součástí šatníku prakticky každého muže. Ať již jako součást obleku, nebo jako sportovní či volnočasové sako jedná se o téměř povinnou součást pánské garderoby. Je totiž elegantní, pohodlné a zároveň plně funkční.

Základní charakteristikou jednořadého saka je, že se zapíná na jednu řadu knoflíků, které jsou umístěny veprostřed předního dílu saka. Počet knoflíků, které v této jedné řadě jsou našité v přímce nad sebou může být od jednoho do čtyř, ale nejběžnější počet knoflíků je dva nebo tři. Pokud je počet knoflíků dva nebo 3, poslední, nejspodnější knoflík se nezapíná a zůstává i u zapnutého saka volný (traduje se, že tento zvyk vznikl, když se vévoda z Windsoru objevil na veřejnosti s rozepnutým spodním knoflíkem, který si zapomněl zapnout). Saka se dvěma knoflíky mají hlubší výstřih, který odhaluje větší část košile a případně i kravaty; saka se třemi knoflíky působí celistvějším, uzavřenějším dojmem. Je ale jen a jen na každém muži, kterému střihu dá přednost, který mu víc vyhovuje a víc se líbí.

Jenořadé sako se třemi knoflíky

Obecně ale lze doporučit, aby muži, kteří mají bříško si zvolili sako se dvěma knoflíky, protože tento střih lépe schová širší proporce a zeštíhluje. Sako s jedním knoflíkem je variací saka se dvěmi knoflíky, má přibližně stejně hluboký výstřih ale obvykle působí mírně extravagantně (sako se zapínáním na jeden knoflík je typickým střihem, který používá britská značka Huntsman z londýnské Savile Row, jedna z nejprestižnějších značek obleků). Saka s více knoflíky než třemi jsou obvykle součástí vojenských uniforem a i civilní verze takového saka působí jako součást stejnokroje.

Ačkoliv počet knoflíků saka podléhá módním výkyvům (v předchozím desetiletí byly módní tři knoflíky, dnes jsou více chic knoflíky dva), rozhodně se nedopustíte prohřešku se sakem se dvěma nebo třemi knoflíky. Je jen na vás, co vám více vyhovuje a čemu dáváte přednost.

Klasický límec saka

Límec jednořadého saka (klopy) má obvykle klasický tvar – je ušit ze tří dílů (dvou předních a jednoho zadního) a cípy předních dílů ve švu, který je spojuje se zadním dílem směřují mírně směrem dolů. Špičatý límec, kde cípy směřují nahoru, je používán u sak dvouřadých a šálový, jednodílný límec je charakteristickým znakem pro smoking. Na levé klopě bývá nahoře knoflíková dírka, která se – dnes vyjímečně – používá k upevnění květiny či jiné ozdoby, ale původně měla ryze funkční charakter a sloužila k zapnutí límce těsně okolo krku a sako tak poskytovalo dodatečnou ochranu před chladem a jinými nepřízněmi počasí. Nošení květiny nebo jiné ozdoby v této knoflíkové dírce ale dnes vyžaduje značnou odvahu a sebevědomí.

Sportovní jednořadé sako s nakládanými kapsami

Kapsy jednořadého saka mohou být jak nakládané (tj. viditelně našité na saku) nebo skryté, obvykle s chlopněmi, které překrývají otvor kapsy. Nakládané kapsy jsou vhodné pouze pro volnočasová či sportovní saka a na oblekových nevypadají dobře. Na levé straně předního dílu, ve výši prsou je typicky umístěná náprsní kapsička, která může sloužit k nošení ozdobného kapesníčku.

Jednořadá saka mají vzadu obvykle jeden, střední rozparek nebo dva boční. Rozparky jsou ryze funkční a povolují sako při sezení. Ačkoliv jsou běžná i saka bez rozparku, jeden či dva rozparky zpohodlňují sako a i dobře vypadají. Saka bez rozparku působí těsnějším dojmem a problémem bývá i to, jak sako bez rozparku vzadu sedí (zda se nekrabatí). Při výběru saka se ale vždy podívejte, zda se rozparky příliš neotevírají, když vzpřímeně stojíte se zapnutým sakem (pokud se rozparky výrazně rozevírají, může to být indikací toho, že na sobě máte sako malé nebo vám nesedí celkově střih saka).

Jednořadé sako s jedním knoflíkem

Na manžetách rukávů má klasické sako našité tři, ale obvykle čtyři knoflíky, které u dnešních sak mají ryze dekorativní účel. Pouze saka, šitá na zakázku či modely z vrcholných řad renomovaných výrobců mají tyto knoflíky funkční a umožňují rozepnutí manžety a její případné vyhrnutí – což byl původní smysl těchto knoflíčků.

Nejčastějším, nejoblíbenějším a nejuniverzálnějším materiálem, ze kterého se saka šijí je vlněná látka. Vlna se poměrně málo mačká, je dlouhověká, neošoupává se a může být hřejivá i poměrně prodyšná a vhodná do teplého počasí.

Jednořadé sako zůstává oblíbenou a nutnou součástí každého pánského šatníku. Je velmi odolné vůči všem módním výkyvům, je elegantní, mimořádně pohodlné a bezesporu velmi nadčasové.

Dva rozparky

Jeden rozparek

 

 

 

 

 

 

 

Klasické jednořadé sako

Pin It

Kravatové uzly – Windsorský uzel

Brad Pitt

Windsorský uzel patří mezi širší, trojúhelníkové uzly. Uvázaný windsorský uzel je symetrický, trojúhelníkového tvaru a plnější. Jde o uzel, který je větší a i na jeho uvázání se spotřebuje relativně větší délka kravaty. Z běžně používaných uzlů je Windsorský uzel největší a nejplnější. Jeho uvázání vyžaduje trochu cviku, ale výsledný uzel rozhodně stojí za námahu.

Uzel má svůj název odvozený od vévody z Windsoru (britského krále Edwarda VIII) ale paradoxem je, že vévoda tento uzel nevynalezl a ani nepoužíval (vévoda z Windsoru nejčastěji používal uzel Four In Hand).

Vzhledem k velikosti Winsorského uzlu se nejlépe hodí ke košilím s otevřeným límcem, kde perfektně vyplní větší prostor pod límečkem košile. Hodí se k lehčím, tenčím kravatám, které neprodukují výsledný uzel tak velkých rozměrů. Windsorský uzel je často nošen pro formální nebo oficiální příležitosti. Díky své velikosti není vhodný pro muže s širším krkem, protože ho opticky ještě rozšiřuje. Naproti tomu je obzvláště vhodný pro muže s dlouhým a užším krkem. Uvázání tohoto uzlu na silnější (tlustější) kravatě může skončit opravdu obřím uzlem a proto je tento uzel vhodnější pro slabší, tenčí a méně plné vázanky.

1. Přeložte před sebou konce vázanky po lícové straně tak, aby širší konec byl nahoře. Místo, kde kravatu přeložíte určuje, jak budou oba konce kravaty po uvázání dlouhé. Orientačním místem, kde vázanku překládat je šev na užším konci kravaty.

2. Provlékněte širší konec vázanky pod užším cípem.

3. Obtočte užší konec vázanky zezadu širším cípem a pokračujte pod užším koncem na druhou stranu vznikajícího uzlu.

4. Obtočte i druhou stranu vznikajícího uzlu širším koncem vázanky, tentokrát zepředu.

5. Obě obtočení utáhněte a přehoďte širší konec kravaty zepředu, lícovou stranou od sebe.

6. Širší konec kravaty opět podvlékněte pod užším cípem, ale nechte vázanku povolenou.

7. Širší konec kravaty podvlékněte pod vodorovným pruhrm kravaty, který vznikl v předchozím kroku.

8. Utáhněte uzel, zkontrolujte délku obou konců vázanky (širší konec by měl sahat k vrchní hraně opasku a užší konec, schovaný pod širším, by měl být tak dlouhý, aby ho bylo možné podvléknout do putka na rubové straně kravaty) a naaranžujte si uzel doprostřed pod límec košile.

Naší nabídku luxusních kravat najdete na www.SEKORA.cz.

Windsorský uzel

Jacques Chirac

Sean Connery