Archiv podle štítků: Audrey Hepburn

Bretaňské tričko

James Dean

Bretaňské tričko, označované alternativním názvem námořnické tričko, je tričko s lodičkovým výstřihem, s modrými pruhy na bílém podkladě a vyrobené z bavlny. Tričko je velmi oblíbené a mnohé celebrity ho nosí a nosily – Robert Redford, Henry Fonda, Paul Newman, Coco Chanel, Audrey Hepburn, James Dean, Pablo Picaso, Brigitte Bardot a mnozí další.

V březnu 1858 schválil francouzský parlament bretaňské triko jako součást vojenské námořnické uniformy. Originál má celkem 21 vodorovných proužků, jeden každý za vítězství Napoleona Bonaparte. Mělo dlouhý rukáv a bylo vyrobeno z vlny nebo častěji ze silnější bavlny. Původní trička vyráběla značka Saint James z Normandie.

V roce 1917 použila bretaňské tričko ve své módní kolekci Coco Chanel a tričko se stalo symbolem pro buržoazní kruhy na Riviéře. Tento symbol je dodnes platný. Od té doby je tričko neustále nošené, někdy více a jindy méně, ale pořád se jedná o jakýsi symbol stylového letního oblečení.

Audrey Hepburn

Pravé bretaňské tričko má i dnes lodičkový výstřih, dlouhé rukávy, volnější, splývavý střih a je ušito ze silnější bavlněné látky (látka je poměrně silná, tak aby tričko se mohlo nosit i za chladnějšího počasí). Nosí se na holé tělo a může mít pruhy v různých barvách (červené, zelené, červené a černé a další barevné kombinace) ale originál má přibližně 21 modrých proužků na bílém (případně v nažloutlé barvě slonová kost) podkladě.

Bretaňské tričko patří dnes k naprostým klasikám letního oblečení, jak pro muže, tak i pro dámy. Nosí se k džínám, šortkám, krátké sukni, obvykle přes kalhoty nebo sukni, nezastrčené. A stále je stylové a slušivé.

 

 

 

 

 

 

Audrey Hepburn – královna doplňků

Hollywoodská herečka Audrey Hepburn patří k nejvýznamnějším osobnostem stylu 20. století. Její oblečení bylo až minimalisticky jednoduché, pohodlné a své outfity doplňovala originálními a často výraznými doplňky – především šátky, klobouky, slunečními brýlemi a šperky. Její výsledný vzhled – ať již na plátně nebo v civilním životě – měl vliv nejen na její vrstevníky, ale přetrvává dodnes.

Audrey Hepburn se narodila v roce 1929 v Bruselu a její celé jméno bylo Audrey Kathleen van Heemstra Hepburn-Ruston. Její matka, baronka Ella van Heemstra, byla příslušnicí staré nizozemské šlechtické rodiny a její otec, Joseph Ruston, pocházel z irské šlechtické rodiny (narodil se v Úžicích, kousek od Prahy, kde jeho rodina vlastnila a provozovala cukrovar).

Své mládí prožila v Belgii, Holandsku a Anglii a druhou světovou válku strávila v nizozemském Arnhemu. Chtěla být baletkou a baletu se věnovala, ale kvůli své výšce bylo záhy jasné, že se primabalerínou nikdy nestane. Naštěstí si ji všimli muzikáloví producenti a získala drobné role v několika britských filmech. V roce 1951 přijala nabídku na titulní roli v broadwayské show Colette a poprvé odcestovala do Spojených států. Tam získala svoji první hvězdnou roli ve filmu Prázdniny v Římě (1953), kde hrála po boku Gregory Pecka. Film měl obrovský úspěch a Audrey za roli princezny získala i filmového Oskara. Prázdniny v Římě odstartovaly její hvězdnou dráhu. V krátké době následovaly další – dnes kultovní – filmy: Sabrina (1954, s Humphrey Bogartem), Vojna a mír (1956, s Henry Fondou), Snídaně u Tiffanyho (1961, po boku George Pepparda), Šaráda (1963, spolu s Cary Grantem, Walterem Mathau, Jamesem Coburnem a Georgem Kennedym), My Fair Lady (1964) a Jak ukrást Venuši (1966, spolu s Peterem O’Toolem). Od roku 1967 se na stříbrném plátně objevovala jen sporadicky a poslední roli ztvárnila v roce 1989 ve Spielbergově filmu Navždy.

Audrey Hepburn se svým prvním mužem Melem Ferrerem

Audrey Hepburn byla dvakrát vdaná. Prvního muže, amerického herce Mela Ferrera, potkala na večírku, který pořádal Gregory Peck a vdala se za něj v roce 1954. Manželství vydrželo 14 let (až do roku 1968) a z manželství pochází syn Sean, který se narodil v roce 1960. V roce 1968 potkala na výletní cestě lodí po středomoří italského psychiatra Andrea Dottiho, do kterého se zamilovala a v roce 1969 si ho vzala. Z tohoto svazku, který vydržel 13 let až do roku 1982, pochází její druhý syn Luca, narozený v roce 1970. Od roku 1980 až do své smrti žila s holandským hercem Robertem Woldersem.

Od roku 1988 působila Audrey Hepburn jako Ambasador dobré vůle pro organizaci Spojených národů UNICEF. Angažovala se v Etiopii, Turecku, Střední Americe (Honduras, Salvador, Guatemala), Súdánu, Vietnamu či Bangladéši a v této práci vytrvala až do své smrti v roce 1993.

Audrey Hepburn a Hubert de Givenchy

V létě 1953, po dokončení natáčení Prázdnin v Římě (ale ještě před uvedením filmu), Audrey poprvé potkala Huberta de Givenchy. V té době již podepsala smlouvu na natáčení filmu Sabrina a producenti chtěli, aby ve filmu byla oblečená v originální pařížské haute-couture módě. Poslali Audrey do Paříže a zajistili jí návštěvu v salónu Givenchy. Ačkoli Hubert de Givenchy – po telefonátu, který ho žádal, aby přijal „slečnu Hepburn“ – očekával její jmenovkyni Katherinu. Ze setkání se vyvinulo celoživotní přátelství a intenzivní spolupráce. Hubert de Givenchy se stal jejím dvorním návrhářem a Givenchyho modely jí provázely po celý život – na stříbrném plátně i v běžném životě.

Audrey Hepburn si poměrně záhy vytvořila vlastní styl oblékání, který aplikovala jak ve filmech, tak i v civilním životě. Při přípravě svých filmových rolí vždy silně ovlivňovala to, co bude před kamerou nosit (a to už od prvního snímku Prázdniny v Římě). Po jejím setkání s Hubertem de Givenchy se často jednalo o modely tohoto módního domu.

Filozofie jejího stylu byla postavená okolo maximální jednoduchosti a střízlivosti, která byla doplněná originálními a často výraznými doplňky. Ve filmu Snídaně u Tiffanyho dokázala, že symbol jednoduchosti – malé černé šaty – lze stylově nosit jak do společnosti, tak jako dennodenní oblečení a její vliv na popularitu malých černých je opravdu velmi výrazný. Audrey často a ráda nosila francouzské hedvábné šátky, které se staly jejím jakýmsi poznávacím znamením. Často nosila i klobouky, někdy i velmi výstředních tvarů. Jak šátky, tak i klobouky dokázala neobyčejně vkusně nakombinovat se svým – jinak až minimalistickým outfitem – a vytvořit opravdu originální look. Specialitou Audrey Hepburn byly i rukavičky a rukavice, které nosila, a to i v době, kdy tento módní doplněk definitivně opouštěl svou pozici na módním výsluní. Rukavičky, stejně jako klobouky byly jakousi nostalgickou připomínkou jejího aristokratického původu.

Mezi další módní doplňky, kterými se proslavila, patří i sluneční brýle. Nosila nejen klasické modely (typu Wayfarer), ale i velké, přerostlé a výrazné brýle. Své oblečení doplňovala šperky – náušnicemi, náhrdelníky či čelenkami, často i výrazných tvarů, ale vždy mimořádně elegantními.

Kvůli své vyšší výšce nenosila Audrey Hepburn boty na vysokém podpatku. Její oblíbenou obuví byly baleríny, ke kterým měla vztah již od svých dětských baletních let. Další ikonickou součástí jejího looku byla bílá halenka, nebo spíš košile, kterou dokázala nakombinovat se sukní i s kalhotami.

Audrey Hepburn ovlivnila svým stylem nejen své vrstevníky, ale její vliv je výrazně nadčasový a i dnešní mladé ženy se často nechávají jejím stylem inspirovat.

Pin It

Acqua di Parma – pánská vůně s lehkým dotekem středomoří

Acqua di Parma (dnes s doplňujícím označením Colonia) je řada pánských lehkých vůní a kosmetických produktů s typickým citrusovým a lehce kořeněným charakterem. Acqua di Parma je klasickou lehčí středomořskou vůní, která evokuje krásné slunné dny u mořského pobřeží a patří bezesporu mezi ikonické pánské vůně.

Acqua di Parma vznikla v roce 1916 v relativně malé parfumérii v centru sicilského hlavního města Parma. Byla namíchána z čistě přírodních komponent a byla zcela jiná, než v té době populární těžké, silné parfémy. Svou lehkostí, svěžestí a jemně kořeněným citrusovým charakterem si poměrně brzy získala loajální zákazníky. Klíčovým obdobím pro rozšíření Acqua di Parmy byly 30. a 50. léta 20. století, kdy si získala oblibu nejen v Evropě, ale i ve Spojených státech. Mezi slavnými muži, kteří používali Acqua di Parmu lze najít takové stylové osobnosti jako Cary Grant nebo David Niven a vůni obdivovaly i ženy – Audrey Hepburn nebo Ava Gardner. Z malé sicilské parfumérie se stal prominentní výrobce s celosvětovou působností.

V 60. letech 20. století se na trhu objevilo obrovské množství vůní a postavení Acqua di Parma na trhu se začalo oslabovat. Stále zůstávala ikonickou a svébytnou vůní, které dávali mnozí významní muži přednost, ale čelila zostřené konkurenci a její prodeje klesaly. V roce 1993 převzala značku skupina italských průmyslníků a manažerů – Luca di Montezemelo (bývalý prezident Ferrari), Diego della Valle (prezident Tod’s) a Paolo Borgomanero, kteří značku silně revitalizovali. Značka uvedla nové pánské i dámské vůně (původní stručný název Acqua di Parma se změnil na Acqua di Parma Colonia), posílili distribuci a opět dali značce nový tah na branku. V roce 2001 se značka stala součástí módního a luxusního impéria LVMH.

V dnešní době do produktového portfolia značky Acqua di Parma patří pánské i dámské vůně, profesionální holičské přípravky, řada kožených stylových doplňků a vůní a svíček pro použití v domácnosti. I původní Acqua di Parma (dnes Acqua di Parma Colonia) se dnes dodává jako kolínská voda, voda po holení, sprchový gel, deodorant a balzám po holení.

Acqua di Parma je především lehká citrusová pánská vůně s jemným kořeněným nádechem. Je svěží, uvolněná a hodí se jak k formálnímu oblečení, tak i pro volnočasové aktivity.

HLAVA
levandule, růže, sicilské citrusy
SRDCE
citrus, rozmarýn, verbana
ZÁKLAD
bulharské růže, santálové dřevo, vetiver, cedr, ylang ylang

Hlava označuje vůně, které jsou cítit ihned po aplikaci parfému; Srdce jsou vůně, které jsou cítit ve středbědobém časovém horizontu a Základ jsou vůně, které tvoří podstatu parfému a jsou cítit až v delší době po aplikaci parfému.

Hlavní složky vůně Sicilské citrusy, jasmín, santálové dřevo, vetiver, bulharské růže, pižmo, rozmarýn, levandule, pačule obecná, verdana, cedrové dřevo, ylang ylang, hořký pomeranč, bergamot, citrón

Pin It

Chanel – opravdová francouzská haute couture

Francouzský módní dům Chanel lze považovat za ztělesnění a zosobnění francouzské haute couture. Patří k nejstarším dodnes provozovaným módním domům a v plné síle zažil zlaté období haute couture ve 20. a 30. letech 20. století. Během století, které uplynulo od jeho založení, se nesmazatelně podepsal na tom, jak se dámská móda vyvíjela i kam se ubírá dnes a nejméně čtyřmi svými produkty se navždy zapsal do historie – malými černými šaty, kostýmem Chanel, kabelkou Chanel 2-55 (více se o této ikonické kabelce dozvíte na našem blogu) a vůní Chanel No.5 (detaily o této slavné vůni najdete na našem blogu).

Gabrielle "Coco" Chanel

Módní dům Chanel vznikl v roce 1909, kdy Gabrielle Chanel (tehdy 26-letá) si otevřela své vlastní kloboučnictví v pařížském domě svého přítele Etienna Balsana. Protože byl v Balsanově domě i salon pro francouzskou loveckou elitu získala Gabrielle (přezdívaná Coco) Chanel možnost oslovit i zákazníky z těch nejvyšších společenských kruhů. O rok později přesunula své kloboučnictví, za finanční pomoci svého dalšího přítele Arthura Capela, do rue Cambon a v roce 1913 otevřela pobočky v Biaritzu a Deauville, kde již nabízela i sportovní a volnočasové oblečení.

Marilyn Monroe v malých černých šatech

Po první světové válce rozšířila svůj obchod v rue Cambon a vytvářela modely, které byly výrazně jednodušší a pohodlnější než to, co byl v té době hlavní proud. Okolo roku 1920 uvedla na trh svůj kostým Chanel – sukni s délkou ke kolenou doplněnou sakem – a malé černé šaty (zkráceně malé černé) – jednoduché koktejlové šaty v černé barvě. Jak kostým Chanel, tak malé černé šaty jsou dodnes opravdovými ikonickými kousky dámské módy, které zásadně ovlivnily pojetí dmské elegance – mnohokrát napodobované, mnohokrát modifikované a stále moderní.

V roce 1921 se začala psát i historie jedné z nejúspěšnějších dámských vůní – Chanelu No. 5. V meziválečném období byl módní dům Chanel opravdovou výkladní skříní francouzské haute couture a jediným, kdo mohl konkurovat byl módní dům Elsy Schiaparelli.

Gabrielle Chanel a Pierre Wertheimer

V roce 1924, po uvedení parfému Chanel No.5, založila Coco Chanel společně s bratry Pierrem a Paulem Wertheimery a Théophillem Badelem společnost Chanel Parfums. Společnost měla zajistit celosvětovou distribuci parfémů se značkou Chanel a získala i právo používat jméno Chanel. Gabrielle Chanel měla ve společnosti jen 10% podíl a poměrně záhy získala pocit, že takové rozdělení je pro ní nevýhodné a s pomocí právníků se neúspěšně pokoušela majetkové poměry upravit ve svůj prospěch.

Po okupaci Francie německým Wehrmachtem v roce 1940 dům Chanel uzavřel své obchody a pokračoval pouze v prodeji parfému. Gabrielle se přestěhovala do hotelu Ritz, kde bydlela se svým přítelem, německým zpravodajským důstojníkem von Dinclagem. Vzhledem k tomu, že její nejvýznamnější společníci z Chanel Parfums, bratři Wertheimerové, byli židé a uprchli do Spojených států, pokusila se využít situace a získat kontrolu nad touto společností. Tento její krok, spolu s jejími známostmi mezi německými okupačními důstojníky, měl za následek, že po osvobození Francie byla označená za německou kolaborantku a uchýlila se až do roku 1953 do Švýcarska.

Jacqueline Kennedy v růžovém kostýmu Chanel

V roce 1947 došlo k upravení vztahů v rámci Chanel Parfums – byly jí vyplaceny zisky z prodejů Chanel No.5 z válečného období (400.000 USD) a napříště měla získat 2% z prodejní ceny každého parfému. Na oplátku získala Chanel Parfums plné právo užívat jméno Coco Chanel.

V poválečném období se sláva módního domu Chanel rychle vrátila. V roce 1955 uvedla na trh slavnou kabelku Chanel 2-55, v dalších letech rozšířila řadu svých parfémů (i o pánské vůně) a pokračovala ve vytváření oblíbených a originálních modelů. Gabrielle Chanel zemřela v roce 1971, ve věku 87 let.

Po smrti Gabrielle Chanel koupil Jacques Wertheimer (vnuk Pierra Wertheimera) kontrolní balík v módním domě Chanel a tím přešel dům do majetku rodiny Wertheimerů, kde je dodnes. Novým hlavním návrhářem domu Chanel se stal v roce 1983 německý módní tvůrce Karl Lagerfeld, který úspěšně pokračuje v tradici Coco Chanel.

Audrey Hepburn v malých černých

Od poloviny 90. let 20. století se značka Chanel pokouší rozšířit své impérium. V roce 1996 koupila britského výrobce luxusních loveckých zbraní Holland & Holland, krátce nato i značku módních plavek Eres a v roce 2001 výrobce luxusních hodinek Bell & Ross. Značka výrazně rozšířila svou řadu vůní (pro ženy i pro muže) a vstoupila i do odvětví kosmetických přípravků. Společně s italskou Luxotticou je aktivní i v oblasti brýlí a slunečních brýlí.

Módní dům Chanel je i dnes, po více než 100 letech své existence, jedním z předních a nejvýznamnějších světových módních domů. Dodnes si zachoval svou samostatnost i charakteristický rukopis a má stále co nabídnout.

Gabrielle Chanel

Karl Lagerfeld

 

Kostým Chanel v současném pojetí Karla Lagerfelda

Historie šátků

Šátky francouzské značky A Piece of Chic

Historie šátků není v literatuře příliš dobře zdokumentována. Možná je to tím, že vlastní šátek – kus látky čtvercového tvaru, který se především nosí uvázaný okolo krku nebo hlavy – se v průběhu staletí jen minimálně měnil a vyvíjel; možná je to tím, že definice toho, co vlastně je šátek (a co už je šála nebo šerpa nebo pašmína) nebývá zcela exaktní a možná je to tím, že historická fakta o šátcích jsou nenávratně ztracená v toku dějin.

První šátky je možné vystopovat do doby římské říše, kdy především ti, kteří manuálně pracovali, nosili okolo krku uvázanou čtvercovou látku, která primárně sloužila k otírání potu z obličeje. Tento kus – obvykle lněné – látky se jmenoval sudarium a vrcholu své popularity dosáhl pravděpodobně v prvním století našeho letopočtu. Z dochovaných pramenů vyplývá, že např. císař Nero se na veřejnosti objevoval prakticky výhradně se sudariem uvázaným okolo svého krku.

Voják čínské terakotové armády s šátkem okolo krku (cca roku 220 př.n.l.)

Přibližně stejně starý je první spolehlivě dochovaný výskyt šátku v prostředí čínské kultury. Mnozí vojáci slavné terakotové armády císaře Čchina (soubor cca 8.000 hliněných soch v životní velikosti, které byly objeveny v roce 1974) z doby okolo roku 220 př. n. l. mají okolo krku uvázaný šátek. Dá se předpokládat, že kromě ryze funkčního a praktického využití sloužil tento šátek i k identifikaci postavení či hodnosti nositele.

Sledovat historii šátků v období středověku je mimořádně obtížné. Dochované prameny, ať již se jedná o písemné záznamy nebo o obrazy, se dotýkají téměř výhradně vládnoucí vrstvy a prakticky neposkytují vodítko k tomu, jak chodili oblékáni a co nosili běžní lidé. Je ale nepochybné, že šátky se v tomto období uplatnily zejména jako součást pokrývky hlavy u žen. Eleanora Akvitánská (asi 1122 – 1204),  francouzská a posléze i anglická královna, nosila poměrně velký šátek připnutý jedním cípem ke klobouku a volně splývající na záda. Tato móda se rozšířila i do jiných zemí a vydržela, v drobných obměnách, po celý středověk. Lze předpokládat, že se ve středověku šátky používaly i jako ochrana krku před nepřízní počasí, zejména u rolníků, ale hlavní uplatnění si šátky nalezly právě jako součást pokrývky hlavy.

Chorvatský vojnik

V roce 1635 proto způsobili chorvatští vojáci, kteří dorazili do Paříže podpořit francouzského krále Ludvíka XII., velkou senzaci. Nosili totiž okolo krku uvázané šátky, ze kterých se časem vyvinula kravata (více se o historii kravaty dočtete na našem blogu). Šátky, které nosili, měly různou barvu, která identifikovala hodnost nositele.

Na počátku 19. století se použití šátků začíná pozvolna měnit. Přestávají být jen praktickou, ryze funkční součástí oblečení, která chrání krk nebo hlavu, a začíná vzrůstat jejich estetický význam pro celkový dojem z nositelky. Pokrok v technologii potisku textilií byl na začátku 20. století odrazovým můstkem pro moderní oblíbenost šátků. Centrem, kde potisk textilu byl na té nejvyšší světové úrovni se stalo francouzské město Lyon, které leží asi 500 km jihovýchodně od Paříže. Již v roce 1911 angažoval francouzský návrhář Paul Poiret významného malíře Raoula Dufyho pro grafický návrh vzorů na látkách a v tomto trendu pokračovala zejména Elsa Schiaparelli, která spolupracovala mj. se Salvatorem Dalim.

Šátek Hermes Jeux d’omnibus et dames blanches, 1937

V roce 1937 uvedla značka Hermes na trh svůj první hedvábný šátek. Šátek se jmenoval „Jeux d’omnibus et dames blanches“ a představoval skupinu žen, hrajících hru, pojmenovanou po společnosti, která provozovala ve Francii omnibusy tažené koňmi – Dames Blanches. Omnibusy jsou znázorněny i na okrajích šátku a představují poměrně významný motiv. Šátek byl vyráběn ve francouzském Lyonu, městě s dlouhou tradicí výroby hedvábí a značka Hermes v Lyonu otevřela vlastní provoz, kde vyrábí své šátky dodnes (více se o lyonském hedvábí dočtete na našem blogu).

Audrey Hepburn

Od 40. let 20. století se šátky definitivně staly především stylovým módním doplňkem. O jejich popularizaci se postaraly mnohé celebrity a zejména Audrey Hepburn a Grace Kelly nosily šátky rády a velmi často. V průběhu let se na šátcích střídaly i motivy, poplatné své době – od Art Deco, přes jasné barevné šátky z 50. a 60. let 20. století až po „technologické“ motivy z počátku 21. stletí. Dnes tvoří šátky nedílnou součást každoročních kolekcí předních světových módních návrhářů i značek, které se specializují právě na design a výrobu šátků a často se stávají nástrojem pro relativně dostupnou identifikaci se značkou.

Ačkoliv se dnes šatky vyrábějí i z jiných materiálů než je hedvábí (zejména umělé hedvábí, bavlna či různé směsové materiály),  klasickým materiálem pro šátek je právě 100% hedvábí, nejlépe původem z francouzského Lyonu.

Naší nabídku šátků francouzské značky A Piece of Chic z francouzského Lyonu najdete na www.SEKORA.cz.

Grace Kelly

Brigitte Bardot

 

 

 

 

 

 

 

 

Šátky A Piece of Chic z francouzského Lyonu

Cary Grant – esence klasického stylu

Cary Grant

Cary Grant, jedna z největších hollywoodských hvězd všech dob, patří mezi protagonisty stylu proto, že si poměrně záhy vypěstoval vytříbený styl pro to, co si na sebe obléci a který dodržoval po celý svůj život, ať na filmovém plátně nebo v civilním životě. Cary Grant rozhodně nebyl novátorem, neproslavil se tím, že by zavedl nějakou součást oblečení do obecného povědomí ani nebyl autorem specifického „Cary Grant Looku“. Své oblečení si vždy vybíral sám – a to i pro své filmové role – a vždy vypadal elegantně, upraveně a nesmírně sexy.

Cary Grant se narodil 18. ledna 1904 jako Archibald Alexander Leach v britském Bristolu. V šestnácti letech se připojil k britské artistické skupině Boba Pendera, se kterou v roce 1920 odcestoval na turné po Spojených státech. Zkušenosti, které v této skupině získal jako akrobat, provazochodec, žonglér a mim využíval po celý svůj život. Když se skupina Boba Pendera vracela zpět do Británie, cary Grant (resp. v té době ještě Archie Leach) se rozhodl zůstat ve Státech a zkusit své štěstí na divadelních a muzikálových prknech.

Cary Grant a Elissa Landi ve filmu Enter Madam, 1935

Zvrat v jeho životě přinesl rok 1931, kdy absolvoval kamerové zkoušky u Paramount Pictures a kdy si také změnil jméno na Cary Grant. Od roku 1932 do roku 1936 účinkoval Cary Grant ve 27 filmech po boku takových hvězd jako Marlene Dietrich (Plavovlasá Venuše), Gary Cooper (Devil and the Deep a Alice in Wonderland), Mae West (She Done Him Wrong) a Katharine Hepburn (Sylvia Scarlett). Filmem, který z Cary Granta udělal hollywoodskou superstar první velikosti byl snímek z roku 1937 Nahá pravda (The Awful Truth), kde hrál po boku Irene Dunne. Jeho pozice superstar, která zaručovala úspěch filmu, mu umožnila, aby se stal nezávislým hercem bez stálého kontraktu s nějakým studiem.

Slavná póza Cary Granta ve filmu North by Northwest, 1959

Tato pozice Grantovi dovolovala, aby si filmy, ve kterých bude hrát vybíral a i podstatně ovlivňoval jejich realizaci (kdo bude ve filmu hrát s ním ale i to, že za své oblečení v roli byl sám zodpovědný a sám si ho vybíral). Pro další Grantovu kariéru byla podstatná spolupráce s režisérem Alfredem Hitchcockem, v jehož několika veleúspěšných filmech účinkoval: Podezření (Suspicion) z roku 1941, Pověstný muž (Notorious) s Ingrid Bergman z roku 1946, Chyťte zloděje (To Catch a Thief) s Grace Kelly z roku 1955 a Na sever severozápadní linkou (North by Northwest) z roku 1959. Mezi další Grantovi nezapomenutelné filmy patří i Leopardí žena (s Katharine Hepburn), Šaráda s Audrey Hepburn, Walterem Matthauem a Jamesem Coburnem nebo Hausbót se Sophii Loren. Jeho posledním filmem je Walk Donˇt Run z roku 1966 a celkem Cary Grant natočil 74 celovečerních filmů. Byl dvakrát nominován na Oskara, ale nikdy ho nezískal.

Po skončení filmové kariéry, které se dobrovolně vzdal, působil jako ambasador a člen správní rady klenotnického domu Fabergé, věnoval se své dceři Jennifer a ke konci života cestoval po Spojených státech se svou poslední ženou Barbarou s show Conversation with Cary Grant. Na jedné z těchto cest 29.11.1966 zemřel ve věku 82 let.

Cary Grant v šedém saku a bílé košili na manžetové knoflíčky

Typické oblečení Cary Granta se skládalo ze šedého nebo tmavě modrého jednořadého obleku (ušitého na zakázku u londýnských krejčí ze Saville Row Kilgoura nebo Norton & Sons), zakázkové košile (Cary Grant byl loajálním zákazníkem londýnské značky Turnbull & Asser), kravaty a na zakázku šitých bot. Ale ke svému stylu se musel propracovat metodou pokus a omyl.

Oblek, a zejména šedý oblek, byl základní součástí jeho outfitu. Perfektně ušitý u londýnského Kilgoura případně u Norton & Sons), dvoudílný (tzn. bez vesty), jednořadý se zapínáním saka na 3 knoflíčky. Je pozoruhodné, jak Cary Grant dokázal proměnit prostý jednobarevný šedý „bankovní“ oblek v něco tak půvabného, elegantního a sexy. Oblek se stal grantovým brněním a na Carym Grantovi nevypadal nepatřičně ani v těch nejdivočejších filmových scénách.

Cary Grant v košili s rozhalenkou a s límečkem košile zvednutým nahoru

Cary Grant byl přesvědčen o tom, že má široký krk a proto nosil jen výjimečně motýlka a velmi zřídka ho lze najít v košili bez kravaty nebo v tričku. K přesvědčení, že motýlek není pro něj ten nejlepší módní doplněk se musel propracovat Ve svých začínajících letech, kdy hledal svůj styl, motýlky miloval. Ale sám poznal, že k jeho výrazu nějak nepasují a od roku 1938 je nosil minimálně.

I pokud nosil košili bez kravaty, doplňoval jí hedvábným šátkem, uvázaným okolo krku nebo si zdvihnul zadní část límce košile nahoru tak, aby svůj handicap zamaskoval. Měl-li oblečené tričko, jako například ikonické pruhované triko s dlouhým rukávem ve filmu Chyťte zloděje, obvykle ho doplnil šátkem uvázaným okolo krku.

Cary Grant v klobouku

Cary Grantovi neslušely klobouky, nějak se nedokázaly skloubit s jeho obličejem. Cary Grant nenosil klobouk, klobouk nosil Cary Granta. I v době, kdy klobouk patřil k nezbytnému pánskému oblečení (stejně jako mobilní telefon nebo kreditní karta dnes) proto chodil Cary Grant prostovlasý, bez klobouku. Tento postoj vyžadoval ve své době značnou dávku odvahy, ale Grant si to dovolil a tak předběhl dobu minimálně o 30 let (klobouky vypadly z povinné pánské výbavy až v roce 1960, se zvolením Johna F. Kennedyho americkým prezidentem).

Cary Grant a Audrey Hepburn ve filmu Charade, 1963

Jednou ze základních vlastností stylu Cary Granta je mimořádná pozornost, kterou věnoval detailům. Kravatu měl vždy perfektně uvázanou, z rukávu saka mu vykukovala košile přesně na 2 – 3 cm, pásek měl vždy sladěný s botami a ponožky byly vždy dostatečně dlouhé, aby mu pod kalhotami neobnažovaly holou nohu.. Měl mimořádný cit pro kombinaci barev a vzorů. Jeho styl je minimalistický, nosil jen to nezbytné a vždy perfektně sladěné.

Styl Cary Granta je mimořádně elegantní a nadčasový. I v dnešní době je inspirací pro takové módní návrháře jako je Giorgio Armani nebo Michael Kors a stále má co nabídnout i současnému modernímu muži.

Cary Grant - šedý oblek, bílá košile, perfektně uvázaná kravata

Cary Grant a Ingrid Bergman ve filmu Notorious, 1946

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Gucci – noblesa s tradicí

Guccio Gucci

Guccio Gucci se narodil v roce 1881 jako syn florentinského sedláře. Ještě jako mladý se přestěhoval do Paříže a pak do Londýna. V těchto kosmopolitních městech získal cit pro estetiku. Roku 1920 se vrátil zpět do Florencie a založil svůj první obchod, kde prodával zejména kožené doplňky pro jízdu na koni. Gucciovi synové Aldo, Vasco a Rodolfo postupně otevřeli nové obchody ve Florencii, Římě a Miláně. V roce 1953, těsně před smrtí Gucciho, otevřeli první obchod v New Yorku. V 50. a 60. letech 20. století patřily mezi jejich zákaznice Grace Kellyová, Audrey Hepburnová nebo Jackie Kennedyová. Mnohé jejich výrobky z té doby se staly klasikou (např. květované šátky nebo mokasíny).

Maurizio Gucci

Ovšem do roku 1980 značka téměř zcela ztratila svoje prestižní postavení, především kvůli vleklým a ostrým rodinným sporům a neuváženému udělování licencí. Rodinné boje pokračovaly až do roku 1993, kdy Maurizio Gucci, vnuk zakladatele, prodal značku arabské nadnárodní společnosti Investcorp. V roce 1995 byl Maurizio Gucci zastřelen vrahem, najatým jeho manželkou.

Návrat značky Gucci na výsluní je spojen se dvěma jmény – Dawn Mello, která pracovala jako kreativní ředitel a byla zodpovědná za koženou kolekci značky, a především Tom Ford, který se stal v roce 1994 hlavním designérem firmy. Tom Ford se narodil v roce 1963 v texaském Santa Fe a vystudoval design a módní návrhářství v New Yorku a v Paříži a u značky Gucci byl do roku 2004.

Tom Ford

Na konci 90. let 20. století se svedla ostrá bitva o kontrolu nad společností mezi skupinou LVMH a stávajícím managementem Gucci. Zvítězil management Gucci, ale za cenu vstupu silného strategického spoluvlastníka, francouzské společnosti Pinault-Printemps-Redoute (PPR), která získala ve společnosti 40% podíl.

Gucci patří k nejstarším prestižním módním značkám a dodnes si drží svou vysokou úroveň. Úspěšně balancuje na pomezí usedlého „business“ stylu a originální kreativity a značka velmi dobře ví, že její zboží neprodává jenom vzhled, ale celkový pocit.