Archiv podle kategorií: Osobnosti stylu

Lady Diana – prototyp moderní business ženy

Lady Diana, bývalá manželka britského prince Charlese, byla ve své době jednou z nejfotografovanějších žen na světě. Nestává se často, aby členkou britské královské rodiny byla pohledná mladá žena, se zájmem o módu a s pohnutým osudem.

Lady Diana, princezna z Walesu, se narodila 1.7.1961 v aristokratické rodině jako Diana Frances Spencerová. V roce 1969 se její rodiče rozvedli a jejich rozvod Dianu těžce zasáhnul. Byla svěřena do péče otce, který se v roce 1975 stal osmým hrabětem Spencerem. Studovala v Anglii a ve Švýcarsku a její studijní výsledky nebyly nijak oslnivé.

Od mládí se znala s britskou královskou rodinou. Diana a princ Charles spolu začali chodit v roce 1980 a v červenci 1981 se vzali v katedrále sv. Pavla v Londýně. V roce 1982 se jim narodil první syn William a v roce 1984 princ Henry. Její vztah s princem Charlesem začal v druhé polovině 80. let dostávat významné trhliny a v roce 1996 byl po dlouhých jednání rozveden.

30.8.1997 měla princezna Diana v Paříži autonehodu, při které zahynula se svým přítelem Dodim Al-Fayedem. Pohřeb se konal 6.9.1997 ve Westminsterském opatství a zúčastnilo se ho celkem okolo 3 milionů truchlících a jednalo se o opravdovou přehlídku celebrit.

Její styl oblékání je dodnes klasickým příkladem toho, jak by měla vypadat moderní business žena. V mládí byl ovlivněn romantickými modely, ale jak lady Diana stárla a získávala sebedůvěru se vyvíjel směrem k modernímu a klasickému oblečení. Tak, jak získávala sebedůvěru, stával se její styl usedlejší a přitom stále moderní. Často nosila klobouky jako doplněk svého šatníku a sukně ke kolenům. Nebála se barev a mnohé její oblečení je překvapivě barevné a zároveň klasické.

Dodnes zůstává její styl oblékání prototypem moderní business ženy a je často kopírovaný.

 

Beau Brummell – anglický dandy

Beau Brummell

George Bryan Brummell (1778 – 1840), přezdívaný Beau, byl jedním z prvních mužů, označovaných termínem „dandy“. Tito muži věnovali svému zevnějšku mimořádnou, až přehnanou, pozornost a vzhledem k tomu, že obvykle pocházeli z britských šlechtických vrstev, stal se jejich zevnějšek a vtip na společenských setkáních hlavním a často jediným smyslem jejich života. Ačkoliv Beau Brummell žil na přelomu 18. a 19. století, to, jak ovlivnil pánské oblékání přetrvává dodnes. Ve své době se stal nezpochybnitelným arbitrem pánské módy a pánského oblékání a to nejen v rodné Británii, ale i ve Francii a na celém evropském kontinentě. Pozornost, kterou věnoval čistotě, perfektnímu střihu, dokonalému řemeslnému zpracování i použitým nejkvalitnějším materiálům se stala legendární (např. rukavičky mu šil jeden rukavičkář, ale palec pocházel od jiného).

George IV

George Brummell se narodil roku 1778 v rodině londýnského obecního politika ze střední třídy. Jeho rodiče, a záhy i on sám, měli ambici, aby se stal opravdovým britským gentlemanem a pronikl do nejvyšší společnosti. Vystudoval prestižní střední školu v Etonu a studoval na Oxfordu. Již za studií ovlivňoval to, co jeho okolí nosilo oblečené (v Etonu inicioval přidání kravatové spony ke kolejní uniformě, v Oxfordu se zasadil o konec bavlněných punčoch a omšelých kravat) a tato jeho schopnost se naplno projevila po roce 1794, kdy se stal důstojníkem 10. královského husarského pluku, osobního pluku prince z Walesu, pozdějšího britského krále George IV. Pozornost, kterou věnoval svému zevnějšku i novátorské a na svou dobu pokrokové názory na oblékání fascinovaly prince z Walesu natolik, že nařídil, aby služební povinnosti Beau Brummella byly minimální a přitom ho poměrně rychle povýšil až do hodnosti kapitána. V roce 1795 zemřel Beauovi otec a zanechal mu dědictví v hodnotě asi 25.000 liber, což byla v té době dost slušná částka. Brummell sloužil v armádě až do doby, kdy byl pluk dislokován do Manchesteru (1798) a v ten okamžik Brummell z armády se svolením prince vystoupil.

Baeu Brummell

Po odchodu z armády se usadil v Londýně, koupil si domek v Mayfairu a stal se nepostradatelným členem nejbližšího princova okolí. Díky přátelství s princem z Walesu opravdu pronikl do nejvyšších společenských vrstev, což ale mělo za následek nesmírný nápor na jeho finance, kterých rychle ubývalo. V roce 1811 se princ z Walesu stal regentem království a poněkud upravil své zvyky a i mezi princem a Beau Brummellem to občas zajiskřilo. Při jedné příležitosti se Beau potkal s princem, kterého doprovázel lord Alvanley. Princ Brummella zcela ignoroval a prostořeký Beau se s nevinným pohledem zeptal lorda Alvanleyho „Kdo je ten váš tlustý přítel ?“. Tato poznámka definitivně ukončila Brummellovo přátelství s princem a narůstající finanční obtíže vedly Brummella v roce 1816 k útěku před vězením pro dlužníky do Francie. Ve francouzském exilu žil až do své smrti v roce 1840, ale i ve Francii si zachoval svou pověst arbitra módy a i Honoré de Balzac mu věnoval sérii článků.

Beau Brummell v typickém oblečení

Brummmellův přínos k tomu, jak se muži oblékali, spočíval v tom, že výrazně zjednodušil a zpohodlněl pánskou módu. Bohaté ornamenty, široké používání krajek a nošení napudrovaných paruk nahradil „civilnějším“, jednodušším vzhledem, postaveném na bázi perfektně střiženého saka (se šosy), vestičky a kalhot v plné délce (až k botám); to vše doplněné jednoduchou bílou lněnou košilí a perfektně uvázanou kravatou. Brummellovým odkazem je i barevná kombinace, postavená na barevném kontrastu – tmavé sako (černé, temně modré nebo lahvově zelené), světlejší vesta, sněhobílá košile a světlé, pískově žluté, kalhoty.

Brummell měl vliv i na osobní hygienu – prosazoval, že muž musí být oholený, ostříhaný a vykoupaný, s vyčištěnými zuby. A oblečený do čistého, vyžehleného ošacení. Ačkoli dnes je to naprostá samozřejmost, v Brummellově době šlo o zela revoluční přístup.

I když dnes je již způsob oblečení, propagovaný Brummellem, hodně archaický, ve své době odstartoval sice pozvolný, ale nezadržitelný přechod k pánskému oblečení tak, jak ho známe dnes. Na Brummella bezprostředně navázal další britský dandy – král Edward VII (více se o Edwardovi VII dočtete na našem blogu), který žil o století později.

Socha Beau Brummella v londýnské Jermyn Street

Pin It

Audrey Hepburn – královna doplňků

Hollywoodská herečka Audrey Hepburn patří k nejvýznamnějším osobnostem stylu 20. století. Její oblečení bylo až minimalisticky jednoduché, pohodlné a své outfity doplňovala originálními a často výraznými doplňky – především šátky, klobouky, slunečními brýlemi a šperky. Její výsledný vzhled – ať již na plátně nebo v civilním životě – měl vliv nejen na její vrstevníky, ale přetrvává dodnes.

Audrey Hepburn se narodila v roce 1929 v Bruselu a její celé jméno bylo Audrey Kathleen van Heemstra Hepburn-Ruston. Její matka, baronka Ella van Heemstra, byla příslušnicí staré nizozemské šlechtické rodiny a její otec, Joseph Ruston, pocházel z irské šlechtické rodiny (narodil se v Úžicích, kousek od Prahy, kde jeho rodina vlastnila a provozovala cukrovar).

Své mládí prožila v Belgii, Holandsku a Anglii a druhou světovou válku strávila v nizozemském Arnhemu. Chtěla být baletkou a baletu se věnovala, ale kvůli své výšce bylo záhy jasné, že se primabalerínou nikdy nestane. Naštěstí si ji všimli muzikáloví producenti a získala drobné role v několika britských filmech. V roce 1951 přijala nabídku na titulní roli v broadwayské show Colette a poprvé odcestovala do Spojených států. Tam získala svoji první hvězdnou roli ve filmu Prázdniny v Římě (1953), kde hrála po boku Gregory Pecka. Film měl obrovský úspěch a Audrey za roli princezny získala i filmového Oskara. Prázdniny v Římě odstartovaly její hvězdnou dráhu. V krátké době následovaly další – dnes kultovní – filmy: Sabrina (1954, s Humphrey Bogartem), Vojna a mír (1956, s Henry Fondou), Snídaně u Tiffanyho (1961, po boku George Pepparda), Šaráda (1963, spolu s Cary Grantem, Walterem Mathau, Jamesem Coburnem a Georgem Kennedym), My Fair Lady (1964) a Jak ukrást Venuši (1966, spolu s Peterem O’Toolem). Od roku 1967 se na stříbrném plátně objevovala jen sporadicky a poslední roli ztvárnila v roce 1989 ve Spielbergově filmu Navždy.

Audrey Hepburn se svým prvním mužem Melem Ferrerem

Audrey Hepburn byla dvakrát vdaná. Prvního muže, amerického herce Mela Ferrera, potkala na večírku, který pořádal Gregory Peck a vdala se za něj v roce 1954. Manželství vydrželo 14 let (až do roku 1968) a z manželství pochází syn Sean, který se narodil v roce 1960. V roce 1968 potkala na výletní cestě lodí po středomoří italského psychiatra Andrea Dottiho, do kterého se zamilovala a v roce 1969 si ho vzala. Z tohoto svazku, který vydržel 13 let až do roku 1982, pochází její druhý syn Luca, narozený v roce 1970. Od roku 1980 až do své smrti žila s holandským hercem Robertem Woldersem.

Od roku 1988 působila Audrey Hepburn jako Ambasador dobré vůle pro organizaci Spojených národů UNICEF. Angažovala se v Etiopii, Turecku, Střední Americe (Honduras, Salvador, Guatemala), Súdánu, Vietnamu či Bangladéši a v této práci vytrvala až do své smrti v roce 1993.

Audrey Hepburn a Hubert de Givenchy

V létě 1953, po dokončení natáčení Prázdnin v Římě (ale ještě před uvedením filmu), Audrey poprvé potkala Huberta de Givenchy. V té době již podepsala smlouvu na natáčení filmu Sabrina a producenti chtěli, aby ve filmu byla oblečená v originální pařížské haute-couture módě. Poslali Audrey do Paříže a zajistili jí návštěvu v salónu Givenchy. Ačkoli Hubert de Givenchy – po telefonátu, který ho žádal, aby přijal „slečnu Hepburn“ – očekával její jmenovkyni Katherinu. Ze setkání se vyvinulo celoživotní přátelství a intenzivní spolupráce. Hubert de Givenchy se stal jejím dvorním návrhářem a Givenchyho modely jí provázely po celý život – na stříbrném plátně i v běžném životě.

Audrey Hepburn si poměrně záhy vytvořila vlastní styl oblékání, který aplikovala jak ve filmech, tak i v civilním životě. Při přípravě svých filmových rolí vždy silně ovlivňovala to, co bude před kamerou nosit (a to už od prvního snímku Prázdniny v Římě). Po jejím setkání s Hubertem de Givenchy se často jednalo o modely tohoto módního domu.

Filozofie jejího stylu byla postavená okolo maximální jednoduchosti a střízlivosti, která byla doplněná originálními a často výraznými doplňky. Ve filmu Snídaně u Tiffanyho dokázala, že symbol jednoduchosti – malé černé šaty – lze stylově nosit jak do společnosti, tak jako dennodenní oblečení a její vliv na popularitu malých černých je opravdu velmi výrazný. Audrey často a ráda nosila francouzské hedvábné šátky, které se staly jejím jakýmsi poznávacím znamením. Často nosila i klobouky, někdy i velmi výstředních tvarů. Jak šátky, tak i klobouky dokázala neobyčejně vkusně nakombinovat se svým – jinak až minimalistickým outfitem – a vytvořit opravdu originální look. Specialitou Audrey Hepburn byly i rukavičky a rukavice, které nosila, a to i v době, kdy tento módní doplněk definitivně opouštěl svou pozici na módním výsluní. Rukavičky, stejně jako klobouky byly jakousi nostalgickou připomínkou jejího aristokratického původu.

Mezi další módní doplňky, kterými se proslavila, patří i sluneční brýle. Nosila nejen klasické modely (typu Wayfarer), ale i velké, přerostlé a výrazné brýle. Své oblečení doplňovala šperky – náušnicemi, náhrdelníky či čelenkami, často i výrazných tvarů, ale vždy mimořádně elegantními.

Kvůli své vyšší výšce nenosila Audrey Hepburn boty na vysokém podpatku. Její oblíbenou obuví byly baleríny, ke kterým měla vztah již od svých dětských baletních let. Další ikonickou součástí jejího looku byla bílá halenka, nebo spíš košile, kterou dokázala nakombinovat se sukní i s kalhotami.

Audrey Hepburn ovlivnila svým stylem nejen své vrstevníky, ale její vliv je výrazně nadčasový a i dnešní mladé ženy se často nechávají jejím stylem inspirovat.

Pin It

James Dean – hollywoodský rebel

James Dean (1931 – 1955), hollywoodská superstar 50. let 20. století, výrazně ovlivnil to, v čem dnes chodíme, jak se oblékáme a co je šik. James Dean během svého krátkého života – tragicky zahynul ve věku 24 let – i přesto, že hrál jen ve třech hollywoodských filmech položil základy stylu oblékání, který se dnes označuje jako Casual nebo Smart Casual (více se o tomto dress codu dozvíte na našem blogu). Tedy stylu, který je dnes nejdominantnější a nejrozšířenější.

James Dean se narodil v roce 1931 v Indianě ve Spojených státech. Když mu bylo devět let, zemřela jeho matka a James od té doby vyrůstal na farmě svého strýce a tety. Z tohoto prostředí pravděpodobně pochází jeho odpor k jakýmkoli autoritám. Po vystudování střední školy se James Dean odstěhoval do Los Angeles a začal studovat práva a ve volném čase se věnoval divadlu. Herectví poměrně brzo z jeho života vytlačilo ostatní aktivity a poté, co si zahrál v několika reklamních šotech se přestěhoval do New Yorku, kde začal hrát na Broadwayi. Začal studovat herectví ve škole Actors Studio, kde ho vyučoval i Elia Kazan.

Elia Kazan ho obsadil do jeho první velké role ve filmu Na východ od ráje podle románu Johna Steinbecka. Původním adeptem na roli Cala Traska, kterou získal James Dean, byl tehdy nadějný začínající herec Paul Newman – ale Eliu Kazanovi připadal James Dean na tuto roli vhodnější. Krátce poté James Dean zahrál hlavní roli ve filmu Rebel bez příčiny, kde po boku Natalie Wood ztělesnil postavu mladého a rebelského hrdiny. Tímto filmem i svým životním postojem se zařadil mezi hollywoodské rebely, kde mu zdatně sekundoval snad jen Marlon Brando. Posledním snímkem, který stihl James Dean natočit byl film Obr (někdy s českým názvem Gigant), kde si zahrál s Elizabeth Taylor roli texaského kovboje a posléze ropného magnáta. Všechny filmy, které James Dean natočil znamenaly úspěch a některé se staly opravdu kultovními snímky.

Po dotočení filmu Obr si Dean kupil sportovní kabriolet Porsche 550 Spyder a při cestě na závodní dráhu v Salinas, kde ho chtěl vyzkoušet (James Dean byl velkým příznivcem sportovních vozů a motocyklů) havaroval a tragicky zahynul ve věku pouhých 24 let.

James Dean se oblékal jinak, než bylo v té době běžné. Možná to souviselo s jeho rebelským postojem k zaběhnutým pravidlům, možná jen chtěl dobře vypadat a cítit se pohodlně. Zcela ikonickým je jeho vzhled, kdy na sobě má džíny, bílé T-Shirt tričko (více se o T-Shirt dočtete na našem blogu) a bundu do pasu (koženou, motorkářskou nebo harrington). Jeho outfit z filmu Rebel bez příčiny, kde nosil jasně červenou harrington bundu (více se o harrington bundě dozvíte na našem blogu) spolu s bílou T-Shirt a džínami se stal opravdovou legendou.

James Dean byl jedním z prvních, kteří nosili džíny i do prostředí jiného než kovbojského či vyložené dělnického. Byl jedním ze spouštěčů „džínové revoluce“, která nás dodnes ovlivňuje.

James Dean se oblékal jednoduše a pohodlně. Nosil minimum doplňků, v podstatě ignoroval do té doby povinné součásti pánské garderoby jako kravatu či klobouk. Chodil v košili s rozhalenkou nebo polo tričku (více se o polo tričku dozvíte na našem blogu) a pro něj typické je viditelné nošení T-Shirt (do té doby se jednalo o součást spodního prádla). Využíval vše, co bylo pohodlné a v čem se dobře cítil – ať se jednalo o bretaňské tričko, modré otřepané džíny, sportovní sako nebo šedé flanelové kalhoty (více se o šedých flanelových kalhotách dočtete na našem blogu). Často nosil svetry, ať již jednobarevné nebo s argyle vzorem (více se o svetrech s argyle vzorem dozvíte na našem blogu), propínací či vestičku přes hlavu.

Ačkoliv vždy vypadal nenuceně a jakoby svému oblečení nevěnoval pozornost, z detailů lze vypozorovat, že při výběru svého outfitu byl velmi pečlivý a postupoval s rozmyslem. O tom svědčí drobné detaily – např. ponožky s argyle vzorem k vestičce s tímto vzorem, či mistrná kombinace barev – obvykle ve tlumených odstínech, ale často s jednou překvapivou jasnou barvou. I oblečení, které nosil bylo mimořádně kvalitní a obvykle značkové.

Dnešní casual, nebo přesněji smart casual styl oblékání je bezesporu dědictvím po Jamesi Deanovi. A protože se jedná dnes o nejrozšířenější a nejpoužívanější styl oblékání, je i vliv Jamese Deana na to, jak se oblékáme opravdu zásadní.

 

 

Brigitte Bardot – francouzská uvolněná ženskost

Brigitte Bardot je osobnost, která se významným způsobem ovlivnila definici stylu v oblékání v 60. letech 20. století a její stylový příklad dodnes platí. Její styl je uvolněný a pohodlný; typicky francouzský a středomořský. Je jednoduchý, funkční a přitom elegantní. Brigitte Bardot byla celosvětovým ženským sexuálním symbolem 60. a 70. let 20. století a jednoznačně ovlivnila to, jak se ženy dodnes oblékají i chovají.

Brigitte bardot se narodila v roce 1934 v Paříži v rodině katolického inženýra. Od útlého mládí se připravovala na baletní dráhu a v letech 1947-1950 studovala u ruského choreografa Borise Kňazova. Ve věku 14 let poprvé předváděla oblečení na módní přehlídce a v roce 1950 byla její fotografie na titulní stránce časopisu Elle, kde si jí všimnul začínající francouzský režisér Roger Vadim.

Ten ji přivedl k filmu a během 20 let následujících po roce 1952 hrála celkem v 47 filmech po boku takových hvězd stříbrného plátna jako Jean-Louis Trintignan, Jean Gabin, Kirk Douglas, Jean Marais, Jane Birkin či Gérard Philipe. Mezi její nejznámější filmy patří …a bůh stvořil ženu (spolu s Jean-Louisem Trintignanem), Velké manévry (s Gérardem Philipem), Babeta jde do války, Viva Maria nebo Rumový bulvár (s Linem Venturou). Většinou šlo o romantické filmy a mívaly úspěch jak u kritiků, tak i u diváků. V roce 1973, ve svých 39 letech, svou hereckou kariéru sama a definitivně ukončila.

Za svůj život stihla 4 manželství (jejími manželi byli režisér Roger Vadim, herec Jacques Charrier, německý průmyslník Günther Sachs a silně pravicový politik Bernard d’Ormale), ze kterých má jednoho syna Nicolase. Mezi jejími partnery lze najít i Jeana-Louise Trintignana či francouzského šansoniéra Gilberta Bécauda.

Po roce 1973 se Brigitte bardot intenzivně věnuje boji za práva zvířat. V roce 1986 založila  vlastní nadaci, kterou i finančně podporuje a často a nekompromisně veřejně vystupuje na ochranu zvířat. Aby podpořila boj za ochranu zvířat, stala se vegetariánkou.

Brigitte Bardot se stala sexuální ikonou 60. let 20. století. Její pozice byla opravdu celosvětová a i v tehdejším východním bloku představovala ideál ženskosti (české dieselové lokomotivě řady 751 se podle charakteristického čela lokomotivy dodnes přezdívá Bardotka). Při svých návštěvách St. Tropez na středomořském pobřeží, kde si koupila v roce 1963 sídlo, popularizovala dámské plavky bikiny a středomořské, slunečné a teplé prostředí se výrazně otisklo i ve stylu jejího oblékání. Preferuje jednoduché, pohodlné a vysoce funkční oblečení, které výrazně akcentuje ženskost. Jednoduché, prostě střižené šaty nebo jednobarevná T-Shirt s hlubším výstřihem jsou pro ni charakteristické. Jako opravdová Francouzka ráda a často používá i výrazné módní doplňky (šátky, klobouky, sluneční brýle, šály), které s citem kombinuje s ostatním oblečením. Pro ní typický je i hlubší, širší výstřih (ať již na šatech nebo na tričku či na topu), který ponechává nezahalená ramena, a který získal i své jméno po ní.

Brigitte Bardot ovlivnila v 60. letech 20. století vývoj módy směrem k ležérnímu, jednoduchému a opravdu pohodlnému outfitu.

Pin It

Jacqueline Kennedy – první dáma stylu

Jacqueline Kennedy

Jacqueline Kennedy (1929 – 1994) byla osobností, která spoluvytvářela styl v dámském oblečení v druhé polovině 20. století. Jako manželka 35. prezidenta Spojených států Johna F. Kennedyho udávala na počátku 60. let 20. století tón ve společenském oblečení a v 70. letech 20. století , jako manželka řeckého rejdaře Aristotla Onassise vytvářela dodnes platné zásady dámského casual oblečení. Její vliv na to, jak se ženy oblékaly a co i dnes nosí byl opravdu významný a dodnes patrný i napodobovaný.

Jacqueline se narodila v roce 1929 jako nejstarší dcera v rodině newyorkského makléře Johna Vernou Bouviera III. Její otec pocházel ze starobylé americké rodiny s francouzskými kořeny, matka měla irské předky a rodina Bouvierů patřila ke společenské smetánce východního pobřeží Spojených států. Od svých dvou let jezdila Jacquelina na koni a tento sport jí vydržel po celý život. Během svého studia, která zakončila roku 1951 bakalářským titulem z oboru francouzská literatura, strávila rok ve Francii na Univerzitě v Grenoblu a na pařížské Sorbonně. Po ukončení studia začala pracovat jako novinářka a fotografka v listě The Washington Herald-Times. V roce 1952 se potkala s kongresmanem Johnem F. Kennedym a v září 1953 se vzali. Jejich svatba byla společenskou událostí sezóny a vlastního obřadu, který vedl bostonský arcibiskup, se zúčastnilo přes 700 pozvaných hostů a následující recepce přes 1.200 hostů. Manželé Kennedyovi usilovali o početnou rodinu – v roce 1956 Jacqueline potratila, v roce 1957 porodila mrvě narozenou dceru a až v roce 1957 se narodila dcera Carolina, kterou v roce 1960 následoval syn John Jr. a v roce 1963 syn Patrick, který ale zemřel po dvou dnech. Všechny porody byly provedeny císařským řezem a nebyly jednoduché.

Jacqueline a John Kennedy

Na začátku roku 1960 oznámil John Kennedy svou kandidaturu na prezidenta Spojených států a Jacquelina se do kampaně aktivně zapojila. V listopadu 1960 John porazil svého republikánského protikandidáta Richarda Nixona a na začátku roku 1961 se stal John F. Kennedy ve věku 42 let 2. nejmladším prezidentem Spojených států a Jacqueline se stala ve věku 31 let 3. nejmladší první dámou. Už od doby prezidentské kampaně jí novináři i běžní lidé nazývali Jackie a záhy se stala opravdovou a nefalšovanou mega celebritou a své role první dámy se zhostila s grácií a noblesou. Při své návštěvě Paříže v roce 1961 prezident Kennedy prohlásil „Jsem ten člověk, který doprovází Jacqueline Kennedy do Paříže“ a ze společenského hlediska ho Jackie ve Francii opravdu zastínila – svou znalostí francouzštiny, francouzské historie i opravdovým smyslem pro styl si Francouze zcela získala. Po přestěhování rodiny do Bílého domu se Jackie pustila do poměrně zásadní rekonstrukce a převybavení Bílého domu, kde je dodnes možné pozorovat její ruku a smysl pro estetiku.

Jackie s dětmi na manželově pohřbu

21. listopadu 1963, při návštěvě texaského Dallasu, seděla vedle svého muže na zadním sedadle otevřené limuzíny v okamžiku, kdy byl na prezidenta Kennedyho spáchán atentát. Doprovázela ho do nemocnice, byla přítomná na operačním sále i oficiálnímu vyhlášení jeho smrti. Odpoledne byla na palubě Air Force One přítomná prezidentskému slibu nového prezidenta Lyndona B. Johnsona a po návratu do Washingtonu se účastnila příprav na pohřeb manžela a s oběmi dětmi i vlastního státního pohřbu.

Jackie a Aristotle Onassis

Po manželově pohřbu se odstěhovala do New Yorku a částečně se stáhla do ústraní. Po atentátu na svého švagra Roberta F. Kennedyho v roce 1968 prohlásila „Zabíjejí Kennedyovi, moji děti jsou v ohrožení. Chci opustit tuto zemi.“ a opravdu Spojené státy opustila. V říjnu 1968 se podruhé provdala za řeckého rejdaře a jednoho z nejbohatších mužů planety Aristotla Onassise, kterému bylo v době sňatku 62 let a většinu času začala trávit ve středomoří – ve Francii, Itálii i Řecku. Žila poměrně intenzivním společenským životem a byla nemilosrdně pronásledována novináři a fotografy. Po manželově smrti v roce 1975 začala pracovat jako editorka.

V lednu roku 1994 jí byla diagnostikována rakovina lymfatických žláz a této chorobě v květnu 1994 podlehla. Byla pohřbena po boku Johna F. Kennedyho na Arlingtonském hřbitově ve Virginii.

Jackie v šátku a slunečních brýlích

Po celý svůj život dbala Jackie na to, jak vypadá a co a jak nosí. Ráda nakupovala a mnohdy velmi intenzivně – když se jí jednou líbil kašmírový cardigan, který měli v obchodě v 18-ti barvách, neváhala a koupila si všech 18 barev.Ale často se stávalo, že většinu toho, co nakoupila druhý den poslala zpět do obchodu a vrátila. Nakupovala u slavných značek (Christian Dior, Chanel, Givenchy nebo Halston) ale v menších lokálních obchůdcích.

V jejím životě jde z hlediska stylu vysledovat dvě periody. V té první, na začátku 60. let 20. století je charakteristická společenským hodně formálním oblečením, které nosila jako první dáma. Proslavila se zejména kostýmy se sukněmi ke kolenům, obvykle v jednobarevném provedení v některé pastelové barvě. Kostýmy nebo kabáty byly často vybavené velkými, látkou potaženými knoflíky. Moc nenosila vzorované oblečení, upřednostňovala jednobarevné s povrchovou texturou. Vzhledem k tomu, že byla poměrně vysoká a útlá, nenosila vysoké podpatky aby – jak s úsměvem poznamenala – nepřevyšovala okolo stojící státníky a politiky. S oblibou nosila na hlavě klobouček, který se nazývá „pillbox“ (krabička na pilulky) a který pro ní připravil navrhl Roy Halston a dodával její dvorní módní návrhář té doby Oleg Cassini. Z dnešního pohledu nosila kloboučky i šátky na hlavě v této době mimořádně často.

Jackie se synem při návštěvě Říma

Druhá perioda jejího stylového vlivu začíná počátkem 70. let a je možné jí charakterizovat jako počátek dnešního casual stylu. Jackie v té době trávila hodně času ve středomoří a oblékala se mimořádně pohodlně, jednoduše a elegantně. Často v plátěných kalhotách, sandálech a tričku (T-shirt), někdy doplněném střízlivým sakem nebo v chladnějším počasí lehkým baloňákem (trenčkotem). I v této době často nosila hedvábný šátek, ať už uvázaný okolo hlavy nebo krku – šátky jí provázely celý život. Typické pro ní byly velké sluneční brýle, kterými se aspoň trochu maskovala před paparazzi. Nehýřila barvami, ale měla vytříbený cit pro jejich vzájemnou kombinaci. Všechno, co nosila muselo být z kvalitního materiálu, dobře ušité a muselo jí perfektně sedět.

Jacqueline Kennedy je opravdová osobnost dámského stylu. Byla průkopnicí dnešního casual oblečení, které je především pohodlné a dobře se nosí; dokázala se ale obléknout i pro významné společenské události mimořádně elegantně a přitom prostě a jednoduše. Její styl byl inspirací nejen pro ženy její generace, ale i pro současné.

Jacqueline Kennedy

Oldřich Nový – český elegantní světák

Oldřich Nový

Oldřich Nový (1899 – 1983) byl významný český herec, režisér, zpěvák , dramaturg a divadelní ředitel. Do povědomí národa se zapsal jako světácký elegán, vždy upravený, vždy stylově oblečený, vždy zdvořilý a vždy galantní k ženám. Hrál v téměř 50-ti filmech, obvykle po boku nejslavnějších českých hereček a mezi jeho nejslavnější filmy patří Kristian (s Adinou Mandlovou a Natašou Gollovou)), Dívka v modrém (s Lídou Baarovou) a Eva tropí hlouposti (Nataša Gollová).

Oldřich Nový se narodil v Praze v rodině pražského hasiče v roce 1899. Otec ho často brával sebou, když prováděl protipožární kontroly v nově vznikajících biografech a vliv jeho strýce Miloše Nového, herce Národního divadla, ovlivnily životní směřování Oldřicha Nového již v mládí. Vyučil se sazečem, ale již na konci první světové války získal první placené angažmá v pražském podniku U labutě, kde v té době vystupovala česká kabaretní špička (Ferenc Futurista, Vlasta Burian). V roce 1918 získal angažmá v divadle v Ostravě, kde hrál a zpíval a asi velmi dobře protože již v polovině následujícího roku dostal nabídku z brněnského Národního divadla. V Brně se stal vedoucí hereckou osobností operety, často hrál a zpíval a od roku 1923 i režíroval (režíroval více než 150 zpěvoher) až do roku 1934, kdy se stal ředitelem Nového divadla v Praze. V Praze konečně vyzkoušel žánr hudební komedie, kdy píseň byla pokračováním mluveného dialogu. V Praze se v roce 1937 oženil s fotografkou Alicí Wienerovou, se kterou společně vychovávali dceru Janu (byla dcerou Oldřich Nového ale ne Alice a Oldřich Nový nikdy neprozradil totožnost její matky). Jeho žena o něj svědomitě pečovala, její zásluhou byl vždy nažehlený elegán.

Oldřich Nový a Adina Mandlová ve filmu Kristian

Za protektorátu vytvořil Oldřich Nový své nejznámější a nejpůsobivější filmové role. Filmy Kristian (1939), Dívka v modrém (1939), Eva tropí hlouposti (1939), Přítelkyně pana ministra (1940), Baron Prášil (1940), Hotel Modrá hvězda (1941) nebo Valentin Dobrotivý (1942) patří do zlatého fondu české kinematografie. V těchto filmech ztvárnil Oldřich Nový roli elegantního, zdvořilého světáka, který s osobitým šarmem láme ženská srdce – role, která je pro něj typická. V roce 1944 byl on i jeho žena posláni do koncentračního tábora (důvodem byl židovský původ manželky a Nového odmítnutí se s ní dát rozvést).

Oldřich Nový, Vlastimil Brodský, Jiří Sovák a Jan Líbíček ve Světácích

V poválečném období již pro herce typu Oldřicha Nového nebylo příliš rolí; nehodil se příliš pro postavy pracujících úderníků. Nicméně i po válce vzniklo několik filmů (či televizních inscenací), ve kterých Oldřich Nový vynikl – Pytlákova chovanka (1949), Fantom Morrisvillu (1966), Světáci (1969) či seriál Taková normální rodinka (1971). Od začátku sedmdesátých let 20. století již Oldřich Nový vystupoval zcela minimálně a v posledních letech svého života už téměř nevycházel ze svého bytu. Zemřel 15.3.1983.

Oldřich Nový byl představitelem opravdového gentlemana v českém prostředí. V soukromí i ve svých filmových rolích vystupoval vždy dobře a elegantně oblečený, dokonale upravený. Obvykle nosil oblek s kravatou (většinou uvázanou polovičním windsorským uzlem) nebo motýlkem a měl v oblibě ozdobné kapesníčky – v jednoduché bílé barvě a s citem složené. I v době socialisticky realistického umění na svůj vzhled dbal a i v modrém pracovním plášti vypadá jinak, než ostatní. Ačkoli na plátně vystupoval jako neodolatelný svůdce, v soukromí zůstával celý život věrný své ženě a své soukromí si ostražitě chránil.

Oldřich Nový a Eliška Pleyová

Oldřich Nový a Lída Baarová

Oldřich Nový

Edward VII – dědeček současného pánského stylu

Edward VII

Anglický král Edward VII (dědeček dalšího z protagonistů stylu, vévody z Windsoru), který vládl v prvním desetiletí 20. století, byl prototypem moderního konstitučního monarchy. Během dlouhého období, kdy čekal na trůn se stal něčím, co bychom dnes nazvali celebritou nebo VIP; postavou, která byla podrobně sledována médii ,probíralo se, co řekl, s kým se setkal, kam cestoval a s kým i co měl na sobě oblečené. Jeho příslušnost k anglické královské rodině v době, kdy britské impérium bylo na vrcholu své slávy i fakt, že mu pozornost, kterou vzbuzoval nevadila z něj dělal vděčný objekt novinářů i veřejnosti. Od mládí měl zájem o pánské oblékání (zlí jazykové tvrdili, že to byl jeho jediný opravdový zájem) a dlouhá doba, kdy čekal na trůn a nemohl se věnovat vladařským povinnostem tento zájem rozhodně neutlumila. Z dnešního pohledu ho lze považovat za jakéhosi otce (nebo spíš dědečka) moderního pánského oblečení.

Edward VII

Edward VII se narodil v roce 1841 jako prvorozený syn, korunní princ, královny Victorie a prince Alberta a byl pokřtěn jmény Albert Edward. Již od útlého mládí byl vychováván jako budoucí král britského impéria. Studoval v Římě, na Edinburghské univerzitě a na Oxfordu a už v teenagerovském věku se mimořádně zajímal o to, co nosí za oblečení, za což ho kritizovali oba jeho rodiče. V roce 1861, když mu bylo 20 let, zemřel jeho otec, princ Albert. Jeho matka královna Victorie se po smrti manžela v podstatě stáhla z veřejného života a na veřejnosti se ukazovala minimálně a její  reprezentační a ceremoniální povinnosti zcela převzal mladý princ. Ačkoliv na veřejnosti zastupoval britskou korunu, k jakýmkoli výkonným pravomocem ho jeho matka až do své smrti nepustila, což se stalo zdrojem značného napětí mezi princem a královnou. Až do roku 1901, kdy královna zemřela, tedy po dobu 40-ti let měl princ na starosti pouze zastupování monarchie na veřejnosti. Princ byl k těmto povinnostem mimořádně disponovaný, byl příjemným a milým společníkem s širokým rozhledem, rád cestoval, nevadila mu publicita a užíval si života plnými doušky.

Edward VII s manželkou Alexandrou Dánskou

V roce 1863 se oženil s dánskou princeznou Alexandrou (jejich syn se po smrti Edwarda VII stal králem Jiřím V.) a toto manželství bylo víceméně šťastné a vydrželo až do Edwardovi smrti. O propletenosti královských rodů na přelomu 19. a 20. století svědčí i to, že Edward byl strýcem posledního ruského cara Mikuláše II i německého císaře Viléma i (shodou okolností také posledního německého císaře). Návštěvy královských dvorů v Německu, Rusku, Dánsku patřily k poměrně častým aktivitám prince.

Edward VII (v pravo) na lovu

Vzhledem k tomu, že anglickou monarchii reprezentoval na veřejnosti, ale od jakéhokoli vlivu na reálnou politiku byl odstaven, si princ vytvořil vlastní životní postoj, který bychom dnes s trochou nadsázky nazvali playboy. Rád se zúčastňoval lovů, hrál karty, soukromě i pracovně procestoval prakticky celý svět, setkával se s osobnostmi (králi, císaři, prezidenty, umělci) po celém světě a měl několik milostných avantýr. Z českého pohledu je zajímavé, že si mimořádně oblíbil Mariánské Lázně, kam pravidelně jezdil. Jeho přirozený zájem o to, v čem chodí oblékaný, byl posílen tím, že měl čas se této zálibě věnovat i dostatečné finanční prostředky – ve své době patřil k nejlépe oblékaným mužům světa.

V roce 1901, po smrti královny Victorie se stal králem Edwardem VII a během jeho desetiletého panování se ukázal jako překvapivě rozumný, vyzrálý monarcha. Zemřel v květnu roku 1910.

Edward VII oblečen opravdu moderně

Edwarda VII je možné považovat za dědečka současného moderního pánského saka. Saka, která pro něj šil Henry Poole ze Savile Row, jsou jednodušší, uvolněnější a pohodlnější než v té době obvyklé modely a již se svým střihem velmi blíží dnešním sakům. Jeho záliba v lovectví se projevila tím že si oblíbil tvíd a vlněné látky s kostičkovým vzorem – a i to prosadil do moderního pánského šatníku. Ze stejného zdroje pochází i obohacení pánského oblečení o barvy, a to nejen v hnědých či zelených odstínech. Z jedné návštěvy německých lázní v Bad Homburgu si přivezl klobouk, který má dnes označení Homburg (více se o tomto klobouku dočtete na našem blogu) a patří k současným nejformálnějším kloboukům. Zvyk nechávat nejspodnější knoflík na vestě rozepnutý je také dědictvím Edwarda VII.

Edward VII měl na moderní pánské oblečení výrazný a určující vliv. Stál na počátku jeho zcivilnění, zpohodlnění a i když velmi dbal na formální stránku oblečení, jeho vliv na současný casual styl je nesmazatelný.

Edward VII s kloboukem Homburg

Edward VII přidal do pánského oblečení i barvy

 

 

 

 

 

 

 

 

Edward VII

Steve McQueen – ikona civilního, sportovně laděného stylu

Steve McQueen byl snad největší hollywoodskou mužskou hvězdou 70. a 80. let 20. století. Byl typickým představitelem tvrdých, nesmlouvavých a čestných mužských rolí a ve své době byl nejlépe placeným filmovým hercem. Steve McQueen byl ale současně významným průkopníkem nového stylu v pánském oblékání – stylu, který vytvářel sportovní, pohodlný a velmi uvolněný image.

Steve McQueen se narodil v roce 1930 v Indianopolis. Až do svých 12-ti let vyrůstal na farmě svého strýce v Missouri a pak se přestěhoval se svou matkou do Los Angeles, kde se stal členem pouličního gangu a  proto ho ve 14 matka poslala do polepšovny. V roce 1947 vstoupil do námořní pěchoty USA, kde strávil 3 roky. V roce 1952 začal v New Yorku studovat herectví a příležitostně hrál na divadle i v menších rolích ve filmu.

Jeho zářivá filmová kariéra začala roku 1960, kdy ztvárnil roli Vina ve slavném westernu Sedm statečných (tento film byl odrazovým můstkem i pro ostatní herce – Charlese Bronsona, Jamese Coburna, Roberta Vaughna či Horsta Bucholze). V roce 1963 si zahrál jednu z hlavních rolí ve válečném filmu Velký útěk. Své role si pečlivě vybíral tak, aby mu maximálně seděly. V roce 1968 natočil dva významné filmy – kultovní detektivku Bullitův případ a thriller Případ Thomase Crowna. Film Le Mans (1971) z prostředí automobilových závodů je vyjádřením jeho celoživotní lásky k automobilovým a motocyklovým závodům a traduje se, že si tento dějově poněkud slabší film Steve McQueen prosadil do natáčení. Ze sedmdesátých let pocházejí ještě dva filmy, které jsou u nás známé – Motýlek a Skleněné peklo. Jeho předposlední film – Tom Horn z roku 1980 – je návratem k žánru westernových filmů, i když se rozhodně nejedná o klasickou kovbojku.V roce 1979 diagnostikovali Steve McQueenovi rakovinu plic ve velmi pokročilém stádiu. Protože mu američtí doktoři nedávali naději, zkusil McQueen nekonvenční (a diskutabilní) léčbu v Mexiku, při které se používal kofein a některé „přírodní“ protirakovinné léky, které nebyly v USA schválené k léčbě. Výsledky této nekonvenční léčby byly velmi diskutabilní a Steve McQueen zemřel v listopadu 1980 v Mexiku po operaci nádoru na selhání srdce.

Steve McQueen byl třikrát ženatý a měl dvě děti. Po celý jeho život ho provázela vášeň pro rychlé automobily a motorky a byl pravidelným účastníkem závodů v těchto oborech (mj. byl vlastníkem mezinárodní závodní licence FIM). I v soukromí si potrpěl na sportovní vozy (Ferrari 250 Lusso Berlinetta, Porsche 356 Speedster, Jaguar XKSS a mnohé další) a vybudoval si velmi unikátní sbírku motocyklů, která obsahovala na 120 modelů.

Steve McQueen byl průkopníkem moderního, velmi uvolněného stylu oblékání. V soukromí nosil častěji svetry a bundy než saka a mnohé – dnes již klasické součásti pánského šatníku vděčí za svoji popularizaci právě jemu (milionářský cardigan, pouštní boty, kašmírový rolák či khaki kalhoty). Osobitý styl, který si vybudoval, více odpovídal jeho civilnímu a sportovnímu založení. Film Případ Thomase Crowna, který není v Čechách příliš známý, ovlivnil z hlediska oblékání na západě celou generaci – je esencí perfektního klasického vzhledu (s oblekem jako základním stavebním kamenem) a zároveň příkladem sportovně laděného, uvolněného stylu, který byl pro Steve McQueena typický.

 

 

 

 

 

 

 

Gianni Agnelli – italský kmotr stylu

Gianni Agnelli

Gianni Agnelli (1921 – 2003) byl asi nejvýznačnější italský průmyslník 20. století. Patřil mu rozhodující podíl v automobilce FIAT, kterou po dobu 30 let (v letech 1966 až 1996) řídil a na vrcholu jeho kariéry vytvářely společnosti, které mu patřily 4,1% italského HDP. Gianni Agnelli byl celosvětově proslulý svým stylem oblékání a celkovým přístupem k životu, který demonstroval, jak opravdu žít a budil zdání jednoduchosti u věcí, které vůbec jednoduché nebyly.

Gianni Agnelli se svým dědečkem Giovannim

Narodil se v roce 1921 v Turíně, v rodině význačných severoitalských průmyslníků. Jeho dědeček, Giovanni Agnelli, patřil ke skupině investorů, která v roce 1899 založila automobilku FIAT. Vzdělání získal na Pinerolské jezdecké akademii a na univerzitě v Turíně získal titul v oboru práv. Za 2. světové války sloužil v italské armádě a bojoval na straně mocností Osy v Rusku a v severní Africe. V průběhu války byl několikrát zraněn a po skončení války v Itálii se stal – díky své znalosti angličtiny – styčným důstojníkem u amerických okupačních vojsk. V letech těsně po 2. světové válce si Gianni Agnelli díky svému nevázanému životu vysloužil přezdívku „Playboy Rivieri“ a i když se v roce 1953 oženil (a zůstal v tomto manželství až do své smrti) jeho život je prošpikován důvěrnými známostmi s ženami, z nichž některé byly i velmi známé ve své době.

Gianni Agnelli a Michael Schumacher

V roce 1966 Gianni Agnelli převzal vedení automobilky FIAT, jejímž byl nejvýznamnějším akcionářem. Za 30 let, během kterých automobilku vedl, z ní vybudoval páteř italského průmyslu, značně jí rozšířil (v roce 1968 FIAT převzal Lancii, roku 1969 se stal významným podílníkem Ferrari, v roce 1986 převzal Alfa Romeo a roku 1993 koupil Maserati), více méně úspěšně jí provedl několika krizemi a připravil na důstojnou roli v globalizovaném světě 21. století. Období, kdy vedl FIAT je spojené s vrcholnou slávou značek Ferrari, sportovními úspěchy Lancie v rallye a v Le Mans, ikonickými modely Alfa Romeo a počátkem výroby licencovaného modelu FIAT 124 v Sovětském svazu pod názvem Žiguli a později LADA. Vedení automobilky FIAT se vzdal v roce 1996, ale zůstal čestným předsedou představenstva až do své smrti v roce 2003.

Gianni Agnelli s typicky uvolněně uvázanou kravatou - mírně nakřivo a s užším koncem delším

Z hlediska stylu oblékání Gianniho Agnelliho asi nejlépe charakterizují dvě slova – kalkulovaná nonšalance. Často a rád bořil ustálené konvence, experimentoval a snažil se budit zdání, že snad se ani nepodívá do zrcadla před tím, než vyjde ven. Ale všechny jeho kreace byly dobře vypočítané, zvážené a připravené. Porušoval zažitá pravidla oblékání, ať už se jednalo o nošení button-down košile s rozepnutým límečkem nebo povolený a mírně nakřivo uzel na kravatě nebo dokonce užší konec vázanky, který byl delší než ten širší. Ale Agnelli byl zářným příkladem toho, že když chcete porušovat pravidla, musíte je nejprve perfektně znát a ovládat. Agnelliho vzhled byl opravdu nonšalantní, uvolněný a velice civilní a dosahoval ho převážně neobvyklou kombinací vysoce kvalitního oblečení.

Základem jeho šatníku byly obleky. Nechával si je šít na míru u italské značky Caraceni z těch nejkvalitnějších látek. Jedním z jeho typických triků bylo nechat knoflíčky na manžetě obleku rozepnuté, čímž jednoznačně ukazoval všem, že jeho oblek je šitý na míru (u běžného konfekčního saka tyto knoflíčky nejdou rozepínat a slouží jen pro ozdobu, ale u obleku na míru mohou být rozepínací) a zároveň vzbuzoval onen příslovečný nonšalantní, nedbající dojem.

Gianni Agnelli - oblek a mokasíny

Agnelli byl jedním z těch, kteří prosadili přípustnost pánských mokasínů ke klasickým oblekům. Ačkoli se tato praxe prosazovala v Americe, její implementaci na evropském teritoriu pomohl právě Gianni Agnelli, který mokasíny k obleku nosil často.

Jeho další specialitou bylo to, že jeho hodinky nebyly schovány pod manžetou košile, ale nosil je svrchu na košili. Tvrdil, že nemá tolik času, aby mohl pokaždé, když chce zjistit, kolik je hodin, odhrnovat manžetu košile. Ale pravý důvod pro tento trik je asi prozaičtější – zatímco button-down košile od Brooks Brothers, které s oblibou a často nosil, měly manžetu dostatečně širokou, jeho na míru šité italské košile značky Battistoni měly manžetu tak úzkou, že schovat pod ní hodinky bylo prakticky nemožné.

Jeho další inovace – vysoké turistické boty (dnes podobné vyšším kotníčkovým šněrovacím zimním botám) v kombinaci s perfektním oblekem má také pravděpodobně ryze racionální důvod. V roce 1952 měl Agnelli autonehodu poblíž Monte Carla, u které si poranil kotník pravé nohy. A právě pro zpevnění kotníku začal nosit ony turistické boty i ve spojení s klasickým, značkovým oblekem.

Jacqueline Kennedy a Gianni Agnelli v bílé bavlněné pokošili

I v oblasti volnočasového oblečení byl Gianni Agnelli inovátorem. Patřil mezi první, kteří začali nosit denimové košile, ve spojení s pohodlnými džínami volnějšího střihu. Tato kombinace byla nesmírně oblíbená v 80. a 90. letech 20.století a stala se jakousi volnočasovou uniformou své doby. Gianni Agnelli nosil rád polokošile, a to až do hodně pokročilého věku. Již z roku 1962 je fotografie, kde doprovází manželku prezidenta Kennedyho Jacquelinu v jakési polokošili – na míru šité, z jemné bílé bavlněné látky, se široce rozevřeným límečkem a s výstřihem do poloviny prsou, který si nechal ostentativně rozepnutý.

I když se ne všechny jeho pokusy o inovaci široce uchytily (a to ani nemohly, protože byly Agnelliho), jeho přístup k tomu, jak se oblékat, kombinovat klasické kusy nejvyšší kvality tak, aby celkový dojem vypadal tak, že o to, jak je oblečený vůbec nedbá, měl vliv na pánské oblečení. Podpořil již existující tendenci k vyšší uvolněnosti a nižší formálnosti, ale zároveň připomenul, že kvalita (a to jak látek, tak i zpracování) je něco, co se nesmí opomíjet.

Gianni Agnelli - hodinky na košili a rozepnuté knoflíčky na límci button-down košile

Gianni Agnelli - oblek a vysoké turistické boty

 

 

 

 

 

 

 

 

Gianni Agnelli před továrnou FIAT